Také si čtete na záchodě?

Na světě žijí jen dvě základní rasy lidí, žádná bílá, rudá či žlutá nebo černá plemena, jak nás učili v přírodopisu, lidstvo se dělí na dva základní druhy: Ty, co na WC čtou, a ty, co je za to srdečně nenávidí.

"Nenech se rusit! Poslys, ty bys mohl delat tchorum instruktora!!!"

Dnes už to odbývám, ale dříve jsem míval na toaletě uskladněno něco lehké čtivé literatury, kterou jsem konzumoval v průběhu úklidu střev. Znám rodiny, kde se do této místnosti pravidelně dodává čerstvý výtisk oblíbeného časopisu, a je náramně poutavé s příslušníky takové rodiny mluvit, na jistá témata a problémy mívají takřka shodný názor. Znám vydavatelství, která se na tento druh literatury specializovala a dokonce tomuto žánru přizpůsobila kvalitu papíru.

Za zamyšlení stojí také zlý úmysl projektantů, kteří aby zamezili vzdělávání národa, spojili záchod s koupelnou a tak vlastně jednu z místností pro ostatní členy domácnosti zablokovali. Nejenže tak brání národu ve vzdělávání ale nepřímo podporují trend dnešních osamělých, singles, kteří vlastně jako jediní využívají záchodové mísy v koupelně v soukromí a nevyměšují pozorováni, jak si to úchyl projektant namyslel.

V současnosti však jsem se posunul zcela jinam, na záchodě si čtu reklamní letáky supermarketů, kterými jsou naše poštovní schránky saturovány zcela dostatečně. Ne tak dnes, ráno jsem si ke svému pravidelnému obřadu vzal na záchod jiné duševní potřeby, pocítil jsem neodbytnou touhu nahlédnout do budoucnosti a tak jsem se vyzbrojil spolehlivými prameny,  časopisy Katka a Rytmus života, tam najdete české horoskopy, čínské horoskopy, skutečné příběhy skutečných lidí, sepsané lžiredaktory podle románů Vlasty Javořické se změněnými jmény. Dnes už se nepotkává chudá švadlenka Magdalenka se synkem továrníka Alešem Bystřickým, tenisovým seladonem a dědicem cihlářského impéria, aby se do sebe navždy beznadějně zamilovali a po velkých útrapách a protivenstvích si spočinuli ve sladkých náručích a po čase povili neméně sladké robátko.

Dnes se potkává chudičká leč nevýslovně krásná třetí miss gymnázia v provinčním městečku s poněkud opelichaným leč čestným třikrát rozvedeným podnikatelem v dosti záhadných oborech, aby spolu oba začali nový život, když už konečně potkali toho pravého a tu pravou, budou spolu žít, dokud je smrt nerozdělí, jak říkají v poskytovaných rozhovorech. Onen vztah na věky věků zpravidla končí do dvou let velkým soudním líčením, při němž jde o dům, zahradu, auto, letadlo, divadlo a další drobnůstky.

Prostě takový časopis jsem si vzal ráno na záchod, ale to jsem neměl dělat, já se vám nemohl vykálet, přesněji řečeno dokálet, protože jsem hltal ty sračky (omlouvám se útlocitlým) očima a ony mnou volně procházely a zase vycházely opačným koncem volně ven, no ale proč o tom píšu, byl tam čínský horoskop, tam je to poněkud jinak než v našich, tam to berou z jedné vody načisto, našel jsem, jsa narozen 16.11.1950, že jsem kovový tygr, kteří se jako jeden muž a jedna žena, rodili v intervalu mezi 17.2.1950 a 5.2.1951, čímžto pádem všichni moji spolužáci jsou stejného znamení a stejných vlastností a stejných osudů.

Že jeden je ctižádostivý, má dvě vysoké školy, spořádanou rodinu a na kontě miliardu, z níž si koupil pro potěchu své patriotické duše zadlužený fotbalový manšaft s živými hráči jako se kupuje třeba láj chrtů, a druhý se jako vágus upil k smrti v požehnaném věku 31 let, to je tomuhle horoskopu docela jedno, jsou to prostě kolegové kovoví tygři a kolegyně kovové tygřice, pánbůh pomáhej člověku, který tomu uvěří.

Poslyšte, ne, abyste si mysleli, že nějak brojím proti horoskopům nebo lidem, kteří je sestavují nebo na ně věří, já si také dám takhle po večeři na internetu Super nebo Pikant, či jak se všechny tyhle důvěryhodné stránky nazývají, a tam se dívám, jak někdo někde vyfotil něčí prsa, jak někdo někomu přidal hlavu na porno fotku někoho jiného, jak se rozebírá, zda někdo má nebo nemá silikony, já nezapírám, já se tam chodím koukat, já nejsem žádný intouš, abych to zapíral, abych říkal, že se nedívám na Novu a nečtu Blesk a přitom věděl, co tam včera bylo, já prostě jen u toho tak trošku odpočívám, protože už mě to moje spasitelování někdy zmáhá.

„Poslušně hlásím, že jsem opět zde,“ jak říkával Josef Švejk, poslušně hlásím, že jsem opět zde, a pan nadporučík Lukáš, ten hrdý Čech, který říkal, že on je přece také Čech ale nemusí to nikdo vědět, obracel oči v sloup a lomil rukama v očekávání věcí příštích, protože dobře věděl, že milý Švejk svou dobromyslnou zlomyslností jej bude přivádět do průšvihů přímo kolosálních, že sladké časy v provinční posádce skončily jeho příchodem a bude se s marškumpačkou za trest trmácet po čertech ďáblech, kde na něj budou jiní pečliví vojíni střílet šrapnely a jiné střelivo, mimochodem, po dobu nemoci jsem brouzdal a přihlásil se na portál milovníků zbraní, co se dá dělat, nože a kvéry, to jsou ty pravé hračky pro chlapečky.

Proč jsem vzpomněl Švejka, zdejší bloger před pár dny psal o krajáncích a emigrantech, o posunu ve vnímání citového obsahu těchto výrazů, co chcete, příteli, po národu, v němž žijí potomci nadporučíka Lukáše, který se styděl za svůj český původ? Oč jiný je dnes ten, co tvrdí, že nesleduje Novu  a nečte Blesk a přesto proti jejich obsahu hřímá? Co vlastně chceme, když jsme všichni svázáni pupeční šňůrou s lidmi, jimž se ve filmu či knize smějeme či je zatracujeme?