To byly ty časy, kdy jsem jako stará smažka valil měsíc co měsíc do knihovny pro další dávku, to byl takový můj charáč, vždycky mně píchli mou dávku a já měl skoro měsíc pokoj.
Vzniklo to stejně jako u všech jiných návyků. Stával jsem před svou domácí knihovnou a přehraboval se v ní ve snaze najít něco, co bude pro dnešní večer to pravé ořechové. Bloudil jsem od Steinbecka přes Seiferta po McBaina, od Wolfganga Otta přes Dagmar Sedlickou po Raymonda Chandlera. Stále častěji jsem odcházel od knihovny v absťáku. Chápete to? Obklopen knihami, nemám co číst, jako v té známé věci „srdečně vítán, všemi odmítán,“ nebo jak to bylo, od Villona. Sakra fix hergot minaret. Stejné to začalo být u regálu s gramodeskami. Také stojím a stojím, jednu i vytáhnu, přečtu si seznam skladeb, a zase ji vrazím nazpět, už jsem to slyšel stokrát.
Možná ty stavy někdo neznáte, pokusím se to přirovnat k něčemu známějšímu. Každý jste někdy viděli ženskou před skříní, z níž volně vytéká menší lavina strakatých mutantů. Ženská se přehrabuje stohem přibližně dvaceti svetrů a mrmlá: „No ten ne, no tento už vůbec ne, tento ukaž, možná, jak by… ale ne, ten zas nejde k těm botám, tento, tento to je on, sakra, kde se tu vzal ten flek, sakra, sakra, stokrát sakra, já nemám co na sebe!“
Hele, dovolte mně malou odbočku. Takové nerozhodné přehrabování jsem naposled zažil, když jsem si kupoval foťák. Chlapečci se dokáží na své hračky těšit daleko déle než holčičky, ty dělají peklo, když to nemají hned a chlapečci si to oddalování rozkoše užívají, holčičky mají strach, že když to nebude teď hned, hrozí nebezpečí, že to nebude nikdy, a v tom mají zatracenou pravdu, protože příště může být zase něco docela jiného. Chlapečci se hrabou na internetu, porovnávají ceny, zkoumají parametry, a někdy se stane zázrak a koupí lacinou a kvalitní spolehlivou věc. Lumíci jsou lumíci, to není nějaký blbý svetr, který je z módy dřív než opustí obchod, s lumíčkem se vyhraješ, svetr se dá jenom obléct nebo vysvléct, u lumíka ještě po půl roce přijdeš na nějakou neznámou funkci, když se striktně budeš řídit chlapským "Návod až nakonec". Jo, lumík je Lumix.
Kdysi jsem vyslovil názor, že všechna elektronika bude jednou stát 1000 korun, rozdíl v ceně čipu je v haléřích, platí se ty ruce, co to přenášejí ve skladu, rozbalují na pultu, ty ruce, co večer v šantánu pozvedají ke stropu sklenice s bublinkami za tvoje penízky, oslavujíce dobrý obchod, rádio už je vyvinuto, tam už není nutno platit vývoj, jako to děláme u našich pořád drahých protože vylepšených mobilů, foťáků, aut a praček, kdyby nám stačil ten prvobytně pospolný mobil z roku raz dva, stál by dnes tolik, že bys ho dostal ke každému nákupu nad stovku v hypermarketu zdarma, ale že tam chceme mít sto funkcí, z nichž používáme stěží pět, a že letos je trendy vajíčko zatímco loni to bylo véčko a napřesrok to bude asi klobouček nebo hruška, tak za něj dáváme furt deset kolíků a jsme rádi, protože jsme rádi blbí.
Pravdou je, že ti lumíci jsou krásní, tak trošku retro, gyrostabilizátor mě docela povalil, i když napsat lze leccos a praxe může pokulhávat, ale já jim věřím, lumíkům jedněm hlodavým, lumík je hlodavec a tak ve mně hlodalo pokušení, to je tak přiléhavý název pro foťák, hlodavec aby hlodal a hlodal až nahlodal a posléze rozhlodal. Jsem vlastníkem lumíka a sem tam ho dokonce i provětrám. Sem bylo o vánocích a tam o prázdninách.
Ale zpět, tak jsem si začal poznenáhlu s knihovnou. Znáte to, zpravidla je to přes kámoše a docela nevinně. Nejdřív tam jdete s ním a na jeho průkazku si tak nějak jako nenápadka vezmete jednu dávku. Ani to s vámi nehne. Ale po nějakém čase už máte cukání zase. Svrbí vás oči, protože nemáte co číst. Tak tam zajdete už sám a zaregistrujete se, zaplatíte usměvavé dežurné příslušný obolus a vezmete si střízlivou dávku, aby se neřeklo. Jenže ouha, své tři čtyři kousky máte za týden vysmrknuté jako prd. Jdete tam teda znovu a vezmete si už dospělou dávku, osm deset kousků, vlečete to jako soumar, protože je mezi tím i obrazová publikace o komnatách Pražského hradu.Příště si k tomu přibalíte svazek encyklopedie, písmena H až L, knihu o parních lokomotivách a Brémův Život zvířat. A k tomu kolem deseti patnácti kousků běžné beletrie.
Čtete jako blázen a běžný život se vám začíná trošku vymykat. Sem tam se vymluvíte na práci (na práci!!!, považte tu zhovadilost, nechcete se jít s přítelkyní někam pobavit a vymluvíte se na práci, protože se vám chce číst), sem tam si knihu vezmete na rande s sebou a jste za největšího debila pod sluncem, protože namísto smělých průzkumů nažehlené blůzičky citujete nudící se dívce nějakého vymřelého klasika.
Tak pomalu a nenápadně vzniká váš masívní návyk. Ale pak si časem začnete uvědomovat, že všechny knihy na světě stejně už nepřečtete, že všechny filmy neuvidíte, všechny písně nevyslechnete. Tak začnete zvolňovat, poznenáhlu měníte žánr, už se nehrabete v zasněném Karlíkovi Jungů ale dáte si rustikálního Švandrlíka, už vám neběhá mráz po zádech nad plátny Mikuláše Medka ale chechtáte se srdečně Rudovi Pivrncovi s Petrem Urbanem. Stojíte u své drogy a přemýšlíte, jestli je vám téhle tlusté a obtěžující v kůži vázané náhražky ještě vůbec potřeba. Vždyť vy jste v podstatě vyléčení, vy vlastně už skoro tvrdé drogy nečtete.
A tak vyrovnaně a velmi pomalu zastrčíte průkazku knihovny do náprsní kapsy, pousmějete se na knihovnici tak tajemně, jako byste byl těhotný a čekal dvojčata ježků, odejdete domů a spustíte počítač. Chvilku civíte na titulní stranu Wordu a pak pomalu napíšete versálkami: Také jsem byl na svém papírovém metadonu…
