Světu jsou prospěšní oba, jak optimista, tak pesimista

Optimista vymyslí letadlo a pesimista padák.

Tohle lidové moudro mně řekl včera brzy zrána v parku přítel, který blikajícím strojem uklízel dozvuky víkendových dožínek, slavností vína, dnů otevřených dveří památek a bůhví co ještě organizátoři spojili, aby dostali na jedno místo co nejvíce zábavychtivého lidstva. Pak jsme se rozpovídali, tedy vlastně jen on, o tom, jak by pro něj bylo výhodné, kdybychom si práci prohodili, jemu se chce spát, a přesto musí být v práci v tuhle nekřesťanskou hodinu a já přece jsem nespavý a v tuhle hodinu už nemůžu doma vydržet, když si to šinu do práce. Snažil jsem se ho uklidnit tvrzením, že kdyby se brzké vstávání mně stalo povinností, dozajista by se mně začalo chtít spát do devíti hodin a byl bych z toho ranního vstávání stejně nešťastný jako on. Mám však obavu, že mé tvrzení nějak nepřijal a v hlavě mu neurony stále hlásily výskyt myšlenek o do nebe volající nespravedlnosti.

Nechal jsem ho tedy volat do nebe, šel dál a přemítal o důvodech, které vedou lidi, žijící v městech, k těm monstrózním akcím, vzešlým původně z lidové zábavy na vesnici. Představujte si: Střed města plný stánků, park plný stánků, všude poutače a nápisy, zvoucí ke koštu burčáku, vína, pseudolidového pečiva a různě upravených mas. Všude to voní a v parku od rána roztápí několik lidí čtyři kotle k přípravě soutěžního guláše. Doopravdy, odehrálo se tam ten den mistrovství regionu ve vaření guláše. Košt vína, klobásek, kysaného zelí, kvašáků nebo burčáku, to je málo, tak vedle mistrovství republiky ve verbuňku už máme i akci: Za guláš chutnější!

Šel jsem v sobotu kolem deváté dokoupit nějakou opomenutou maličkost a nemohl jsem se dostat přes ulici, která byla obstoupena špalíry nedočkavců, kteří očekávali rekordní průvod krojované chasy, podržte se, přes čtyři tisíce lidí nacpaných v čemsi strakatém, co se nosilo ve svátek před dvěma sty let, no to je síla. Na náměstí více než tři sta chlapů naráz „šlapalo v kopřivách“, jak jsem si verbuňk pracovně označil já. Nepřipomíná vám to něco? Oslavy prvního máje a spartakiáda. Jen tyhle dvě stačily, abych se osypal, když se někdo zmíní o masové akci a rekordním počtu účastníků.

A tak jsem kráčel tichým a temným ranním městem, kouzelným a kouzlícím světly a stíny, které mně bylo po dva hlučné víkendové dny zakázané, a v ranním mrholení se mně naskytl mému srdci lahodící obrázek. Máme tu v pěší zóně přístupovou ulici na centrální náměstí. Ulice je celá v širokých pruzích vydlážděna z několika druhů kamene, vzbuzující poněkud dojem, že investor budoval ze zbytků ve stylu z nouze ctnost. V dlažbě jsou zabudované tři stylové kryty kanálů a jeden vyvýšený s modelem města. Kryty jsou uměleckým ztvárněním zašlé slávy provinčního městečka, na jednom je pečeť města, na druhém kopie zakládací listiny a na třetím městský znak, vše plasticky vyvedeno v bronzu. Kolem těch bronzových plastik, po nichž se šlape, je v dlažbě pod skleněnými hříbečky zabudováno osvětlení těch artefaktů. Na krytu jednoho ze světel seděla kočka. Ohřívala si studené tlapky a obezřetně pozorovala hřibovitou příšeru s černým padákem, když jsem kolem ní kráčel s deštníkem. Přes všechnu tu slotu jsem se pousmál. Vzpomněl jsem si na otázku v hovorech H pana Horníčka, jejíž autor chtěl vědět, zda může svou kočku nechat sledovat televizi. Pan Horníček tehdy odpověděl něco v tom smyslu, že klidně ji může nechat televizi sledovat, kočka sama pozná, které programy jsou určeny pro něj a které jsou pro ni.

Tahle místní strakatá micka také poznala sama, nač jsou světla v dlažbě, oslňující zespoda oči dvounožců natolik, že za tím reflektorem kráčí chvilku poslepu.

Přemýšlel jsem a lámal si hlavu, kdo je asi tak prapůvodcem toho amoku, kterým bylo tohle město uplynulý víkend stiženo. Že by klasické kapitalistické hnutí pod heslem „Socializovat náklady, privatizovat zisk?“ Ale ne, nájmy za provozování stánků nejsou zanedbatelné a chci věřit, že alespoň část z nich jde na provozní náklady, spojené s organizací a úklidem téhle okresní olympiády.

Ale pak jsem přišel na náměstí a tam jsem přemýšlet přestal. Tam stál viník v plné kráse. Velký bílý prostorný stan, v němž byla spousta lavic a stolků. Při jiných příležitostech se v něm čepuje pivo nebo provozuje za špatného počasí pouliční divadlo. Velký bílý plastikový stan je tím vinen, žádný člověk nebo skupina lidí, blbý bílý stan je vším tím blázincem vinen. A ještě si to napíše na ceduli. Tolik sebekritiky bych od kusu bílé folie opravdu nečekal. Ptáte se, co se píše na té ceduli, kterou si rozlehlý stan pověsil nad otvor, označený jako vchod? Na ceduli stálo doslova „Vinný stan.“