Do ZOO jsem si nesl na pupku přesně třináct skleněných čoček, z toho tři asférické, uspořádaných v osmi skupinách, skrz které jsem strkal nic netušící zvířata do mašiny.
Opravdu jsme se vyvinuli z opice?
Já vím, já vím, samozřejmě, ta zvířata neví, že teď jsem přišel JÁ, VELKÝ PAN FOTOGRAF, a hodlám tam pořídit world press photo no. 1. Zvířátka spořádaně sedí, visí, leží, přežvykují, prostě se ušlechtile nudí dál, netečné k cvakání závěrek, kterých tam denně cvakne jeden milion šest set třicet osm tisíc tři sta padesát devět, dva tisíce osm set dvacet čtyřikrát tam blýskne fleš. Jako vrchol hovadství se tam dá vidět blýskání do akvária, to musí být excelentní požitek pro ryby naprosto zblblé už jenom tím, že se do svého životního prostoru vejdou tak dvaapůlkrát na délku a v jejich přirozenosti je neustále plavat, čímž se dostávají do nezávidění hodné pozice sardinky oživlé v konzervě.
A ještě tam k tomu všemu sedí jeden tichý malíř, který ta zvířata, zvyklá na koloběh lidí, znervózňuje nejvíc, protože tam trčí furt na jednom místě, zatímco zvířata si zvykla, že se svět kolem nich pohybuje, že lidí přicházejí a odcházejí, vlastně ona jsou na pozorovatelně a pozorují nás, my se jim tam chodíme ukazovat a pohybujeme se jim před výběhem jako sochy na pražském orloji, i s tím otáčením jeden na druhého: „Mami, podívej, teď se ta želva pohnula.“
Jak jsem se tam tak procházel, vzpomněl jsem si na svou fotominulost, ale zjistil jsem snadno, že všechno je pryč, je to stejné jako s knihami nebo filmy, už nejsem já tím, kdo to tehdy četl a byl okouzlen, kniha zůstala, já se hnul jinam. Dobré fotky zůstaly, jen já je už nedělám. Já dnes už dělám toliko obrázky vhodné tak maximálně do průvodce, kterého člověk obdrží po zaplacení nekřesťanského vstupného zdarma. Trošku to připomíná ty prodejní akce, kdy například nádhernou sadu nerezových nožů i s plastikovým prkénkem dostanete ne za deset, ne za devět, ne za osm tisíc ale za pouhých 149 korun a k tomu zdarma tento dokonalý karborundum brousek, zavolejte do patnácti minut a obdržíte zdarma k tomu ke všemu ještě tento nádherný absolutně neprodejný kalendář na loňský rok.
Ty nože znám z vlastní zkušenosti, říkal jsem, že kdyby stály za prd, pořád se dají použít k účelům jako je oškrabování bláta z pohorek nebo štípání třísek na podpal. Když jsem se je pokusil nabrousit, ztrácely se z ostří kusy materiálu jako z ruské kosy. To si nechte vyprávět, když jsem se odstěhoval z vesnice, vzal jsem si s sebou prastarou babku na kování kosy, určitě to znáte, je to takový ten čtverhranný kousek železa, zaražený trnem, co z něj trčí, do dřevěného špalku a na něm naši dědové kovali, po moravsku kuli, své prastaré tenoučké kosy.
Tu babku (železnou) jsem zarazil v baráku uprostřed města, kam jsem se přistěhoval, na půdě do trámu a koval kosy a srpy pro kolegy a přátele, protože já už jsem se k sekání trávy nedostal. Z vlastní vůle, aby bylo jasno. A přinesl mně kdysi kolega ruskou potvoru kosu, která nešla nakout, byla nejspíš za studena vylisována z kusu nekaleného materiálu a když se člověk pokoušel vykovat do tenka okraj, odštípl se pravidelně ten okraj v podobě oválného lístečku materiálu a bylo to. A tyhle nože byly vyrobené z podobného materiálu podobnou technologií.
Ale zpátky k těm fotkám, nejde nevzpomnět nádherné fotky zvířat skvělého slovenského fotografa pana Martina Martinčeka, prvotřídního fotografa přírody, který kdysi v nějakém interview odhalil tajemství svých fantastických záběrů lesní zvěře. Popisoval v tom kontextu příhodu, kdy za ním přišel jeden jeho známý nimrod s tím, že si koupil dobrý foťák, dlouhé sklo, nejdelší, jaké tehdy bylo na trhu, k němu pár barevných filtrů, což tehdy byla pro práci s černobílým materiálem v lese a na louce nezbytnost, fotopušku, tehdy poslední šlágr, aparát a objektiv byl namontován na jakési pažbě, která se dala opřít o rameno jako při cílení puškou, k tomu ještě solidní dřevěný stativ, vynikající citlivé filmy a co já vím co ještě. Chodil do lesa tak často, že tam byl víc než doma, rodina už byla také takříkajíc v háji, a pořád se mu nějak nechtěl podařit ani jediný záběr, který by snesl srovnání s obrázky pana Martinčeka. Tak přišel s prosbou o radu, jak na to.
Pan Martin, protože se mu zželelo do fotek z přírody zažraného a nešťastného myslivce, se nechal ukecat a prozradil mu své know how. V té době měl známého hajného, který měl doma na hájovně ochočenou lesní zvěř, od malička odchovaná mláďata, malé opuštěné nalezence, divočák Pepa za ním chodil jako pejsek, srnec Kamil loudil chleba z kapsy, no a tihle herci mu na povel a za kostku cukru skákali přes pařezy na dvoře a na zahradě hájovny a byl z toho kalendář, který vyhrál všechny ty ceny...svět chce být klamán.
