Surrealismus není André Breton,

surrealismus je letící vrabec, který má v zobáku kornoutek od zmrzliny, prohlásil přítel, zahleděný do ulice oknem naší hospody.

Andre Breton na portretu Man Raye

Přemýšlel jsem o jeho slovech a už jsem nebyl s to, sledovat všechen jejich smysl, už jsem nedomýšlel surrealismus opelichaného metropolitního proletářského vrabce, chovajícího se konzervativně a pravicově tím, že krade celému hejnu nejvíce pro sebe. Snadno jsem opustil tento levicově znějící podnět a představoval si raději jiné surrealistické obrazy, volně prolínající do historie, prastaré až nereálně krásné předměty denní potřeby, které nám dnes opravdu už mohou připadat neskutečné.

Hračky, porcelánové panenky, hrníčky s motivy dávno zapomenutých dob, obrázky prazvláštních lidí, vidících svět očima počítačových efektů dávno před tím, než počítačová grafika vznikla. Ostatně ona vznikla právě jako aplikace jejich vidění, těchto surrealistických očí, a teprve nějaký otrok programátor dal vzniknout efektům, vzdáleně připomínajícím grafiku. Ale zpět, miluji výstavy starých věcí, ať jsou to obrazy nebo parní stroje, to jsou takové malé bohoslužby bohu klidu a radosti, že jo? Rád chodívám mezi takovými artefakty, málokdy mě nějaký kus nechá chladným, líbí, nelíbí, provokuje, ale málokterý mě nechá projít jen tak, jako kolem semaforu, který poslouží a je zapomenut, něco jako příbor v restauraci, to taková dvě stě let stará stříbrná lžička nebo vidlička, kterou si koupíte v bazaru a přivezete z cest po Anglii a Skotsku, to je už poezie jídla.

V sobotu ráno jsem si na stůl položil dva chleby (teda čtyři, ony byly slepené hořčicí) s plátky filosoficky upečeného bůčku, hodně kmínu, hodně prorostlý, takže vlastně jsem si to ráno na stůl přinesl na talíři čtyři chleby s pečeným masem, vlastně dva sendviče s masem a hořčicí, hergot to je na mě matematický rébus, čtyři obložené chleby nebo dva sendviče?

No abych řekl proč to tak zevrubně popisuju, přežral jsem se už ráno a teď nemám hlad, jen jsem tak prošel městem a neodolal krásné velké kedlubně, teda vlastně dvěma, tak si jednu z nich teď přikusuju k těmto slovům a těším se na pudink, který mám v ledničce, je čokoládový s karamelovým krémem, už v pátek jsem si jej do ledničky uložil, protože byl v akci, tak jsem si jej pořídil, jsem král výprodejů, je nějaký fajnový, německý, je ho 400 g, ale tento bude tak výborný, že ho spráskám na jeden zátah. Poslyšte, to se nedomnívám, to vím najisto, protože ve čtvrtek jsem si koupil už dva, a sežral je jen tak, na posezení, moje špatné svědomí se to nesmí dovědět a tak to neříkám nahlas ani před sebou samým, protože dobře vím, jaký jsem slepičí prdelka.

A ještě jedno vám povím, když jsme u toho surrealismu, saláty jím až jsem sytý, už v mládí jsem si vyzkoušel, že ovocné saláty predátora nenasytí, později, někdy kolem puberty, jsem zjistil, že nikdy nebudu mít tolik peněz, abych se přejedl vlašáku, no a dnes, kdy bych si klidně to kilo nebo dvě vlašáku mohl koupit, stojí povšechně za houby a člověk je rád, když má těch patnáct deka za sebou. O trudných stavech kuchařiny jako jsou takové ty zparchantělé směsi odpadků z kuchyně jako luštěninový salát s tuňákem nebo těstovinový s lososem mně nesmí přes rty, největším ústupkem kontejnerovým směsím je rizoto, šunkofleky a francouzské brambory, ať se dnes už jmenují ta jídla jak chtějí, jinak žádné směsky nemusím, jsem ten typ, co mu stačí podat kost a on už si maso orve sám.

Možná trošku přeháním, docela mám saláty, hlavně zeleninové ale i ty těstovinové, rybí, ovocné, sladké, slané, se sýrem, všechny prakticky, rád, ani nevím, proč jsem to nahoře napsal, jen nemusí být navoněné a nakořeněné a do huby pálit moc, obyčejně se tím překrývá příliš dlouhá doba, uběhnuvší od úmrtí suroviny.

Víte, že mě docela zajímá smrt predátorů? Život jejich potravy končí nasycením predátora, ale koho nasytí predátor? Kdo sežere predátora, stojícího na nejvyšším stupni potravinového řetězce? Mně nezbude než zemřít přirozenou smrtí nebo na nějakou ošklivou nemoc, a to je to, čeho se děsím. Strádám strachem, že budu trpět, že to nebude tak, že usnu a neprobudím se, a můj styl života to takřka vylučuje, o tom není řeči, doktoři nám pořád malují šedé stěny na růžovo, pro tyhle případy přece jsou drogy na předpis, jenže bestie doktoři nechají pacoše trpět, ať psychicky nebo fyzicky, a sežerou si to sami nebo to zašmelí.

To pak chudáci dobráci politikové si huby mohou sedřít při tvrzení, že jsou k dispozici prostředky k důstojnému umírání, hovno, lidé se smrti bojí víc pro tu bolest při umírání v rukou hajzla doktora než té nicoty samotné, pak by měl člověk mít právo si vzít drogu sám, a ne jenom nějakou blbou trávu, klidně i ty tvrďárny nejtvrdší, to už přece nikomu nemůže ublížit, takhle nějak to vidím, jenže zase je spousta babek, kterým je venkoncem prd a jsou závislé na lécích, kterých se nejdřív na doktorech dožadovaly takřka zbytečně a dnes mají závislost jako prase, měl jsem před mnoha lety možnost dva takové staré závisláky na algeně a sedoloru poznat, a vězte, že to nebylo umírání nijak důstojné.

Zlí doktoři a hodní politikové. Tohle asi tak dneska k surrealismu.