Soutěžili jsme se spolužáky v počtu nemocí

a já se umístil velice dobře, předstihli mě jenom mrtví.

Trošku to připomíná tu známou bajku o závodech Zajíce s Želvou, kdy v Lesních listech den po závodech vyšla zpráva poněkud tendenčního novináře Lišáka, kde se psalo, že závod století dopadl podle očekávání. Želva se umístila na skvělém a hodnotném, zodpovědnému přístupu a velkému výkonu odpovídajícím druhém místě, zatímco Zajíc doběhl předposlední. Poučení jestli se nepletu, znělo: „Mocná věc je tisk!“

A tak jsme soutěžili a zpočátku jsme byli takoví nesmělí a trošku to bagatelizovali, jako bychom byli mladí. Chápete, mládí si žádnou nemoc nepřizná a tak mávne rukou nad každým, koho něco trápí a má tu odvahu to přiznat. Však to znáte: Nic mně není, nic mě nebolí. To nic není.

A tak si to tělo pomatuje a ukládá, aby jednoho dne, až to člověk bude čekat nejméně, vydalo účet za všechna tahle mávnutí rukou, za všechny přechozené chřipky, za všechny nedoléčené záněty, za všechny ty bezohlednosti, které svému věrnému tělu člověk za život provedl.

Popisovali jsme, jak nám celkem nic není, jak máme jenom po ránu jakési divné motolice a musíme chvilku zůstat sedět na posteli, než vstaneme, jak ty motolice dokážeme překonávat (i za volantem), jak nám trvá pěkně dlouhou chvilku, než se ve tmě rozkoukáme (i za volantem), jak nám dělá zle blikání stínů stromů podél cest, jak bereme ty léky, co je na nich ten trojúhelníček s volantem, ale protože nám naprosto nic nedělá, tak si ho klidně vezmeme i před jízdou, velice srdečně jsme se bavili. Chlapi se cinkli nejdřív a začali být otevřenější, začali běhat na záchod častěji a už se probíraly Prostenaly a Viagry, ženským to trvalo o chvilku dél, nejdřív si šeptaly a jen si přejížděly mimoděk rukou po prsou, jak ukazovaly kámošce, kde si nahmataly tu bulku.

Pak už jsme byli takoví upřímní a otevření všichni a to už jsme si začali dělat srandu z mrtvých spolužáků, jako kdy tak asi chtějí přijít, že tady na ně nebudeme čekat věčně. Smutný příběh spolužáka, který vlivem duševní nemoci se ztratil, aby za pár měsíců vyplaval kdesi na východě Slovenska na hladinu vodní nádrže, nám posloužil k připomenutí dovolených a letního koupání, které nám také nepřidalo, protože tam jsme si v mládí také zadělali na pár úhledných melanomů.

Když začala být pěkně morbidní i třídní šprtka, otevřeli jsme se úplně a už se jelo jako ve hře na pravdu. Nebyl mezi námi jeden jediný, který by neměl zvýšený cholesterol LDL a triglycidy o cukru nemluvě. Nebyl mezi námi jediný, který by neměl oči v hajzlu. Nenašli jsme mezi námi nikoho s normálním tlakem, přičemž přesilovku hráli ti s vysokým, na těch pár bab s nízkým jsme nebrali zřetel, ty stejně usínaly vsedě u sedmé kávy za večer. U úrazů jsme se zdrželi také pěkně dlouho, protože M.A.S.H. vedle toho vypadal jako skautský tábor. Jediní, kdo o svých nemocích nemluvili, byli mrtví a tak jsme to vzali za ně, jak jsme si kdo vzpomněli.

Bylo to rozkošné uvolněné a kolem stolu létaly odborné lékařské termíny častěji než štamprlata. Chvílemi to bylo jako v té Mládkově písničce o zkratkách, EKG, EEG, CT, RTG, ARO. Jen mamografii a sonografii jsme uctivě vyslovovali plným jménem, i tu JIPku jsme oslovovali důvěrně, neb jsme ji takřka všichni poznali zblízka. Jo, a také jsme gastroenterologii říkali srozumitelně „šlauchy,“ pocházíme přece z vinného kraje. A pak ještě jsme se chovali slušně k otorinolaryngologii, protože to je náš denní chléb, oči, uši, tyhle otvory nám už dosluhují, postupně se zanášejíce jako městské stoky.

A pak to začalo, nějaký naprostý imbecil, a já mám na jednoho podezření, jen to nechci říkat naplno, protože nebudu na sebe žalovat, žejo, vyhlásil soutěž o statisticky nejopotřebovanějšího spolužáka. Na to samozřejmě okamžitě reagovala spolužačka, zaměstnaná na statistickém úřadu a začala si linkovat stránku v sešitu, kde v seznamu přítomných si seřadila do sloupečků nejdříve nemoci oběma pohlavím společné, následovaly choroby výlučně ženské a na závěr závady těl a schopností mužských. Každý postupně hlásil do statistiky své neduhy a samozvaná komisařka, kontrovaná ještě k tomu zvlášť ustanovenou jak zákon káže opilou komisí, dělala ve svém análu příslušně čárek. Kdo má nejvíc čárek vyhrává.

A představte si, že jak jsme zpočátku své nemoci zapírali a hráli se na Jury, tak v závěru jsme vzpomínali, co bychom tak ještě na sebe práskli, abychom v tak prestižní disciplíně, jako je počet nemocí na hlavu, dosáhli co nejlepšího umístění. Komise několika soutěžícím udělila veřejnou důtku za podvádění a jednoho musela ze soutěže úplně vyloučit, protože kladl před komisařku na stůl tvrdošíjně svou zubní náhradu a tvrdil, že chce čárku za každý zub zvlášť. Jelikož přítomný právník tvrdil, že pokud jsme nesepsali a nepřijali podmínky soutěže předem, má na to soutěžící právo a hned nabízel své právní služby. Vyhodili jsme je oba.

Leč milý právní zástupce ovládal občanské judo a tvrdil, že si vše točí skrytou kamerou. Dostal dvě facky a obrátil se na personál s žádostí o poskytnutí vybavené kanceláře k sepsání protokolárního svědectví. Namísto vybavené kanceláře dostal další dvě facky a pak už to trvalo jen pár minut. Zvítězil jsem v té nesmírně diskrétní soutěži, leč k vyhlášení vítězů nedošlo, rozezlená soldateska složená ze zaměstnanců do té doby solidního tichého podniku, nás uchopila za pomyslný flígr a vyhodila na mráz.

Mé vítězství nad živými mně však nikdo nevezme.