Nikdo neví lépe než já, že vše plyne a ve svůj čas odplyne, že dnes večer ve své postýlce budu pít z řeky Léthé a zase se mně uleví.
Přesto ale se soužím jako všichni, kdo si tok času neuvědomují a v pomíjivost bolístek nevěří. Já to mám jednodušší, já s bolestí ať fyzickou či psychickou, co je mívám pořád častěji, jak se roky mého žití zmnožují, si obyčejně zalezu a jsem zvyklý si poradit s ní sám, a tohle, co s tím podzimkem přichází, ani žádná bolest není, to je spíš jen taková povšechná rozladěnost z toho, že se nesplní člověku všechny sny, co si vysnil, když začal s životem uzavírat smlouvy. Nazývá se to stovkami různých jmen, ale je to ze všeho nejvíc zklamání. Zklamání sebou samým, sprintem, kterým člověk proběhl vlastní život v období radostných a slunných dnů.
A to si zakládám na tom, že jsem svůj životaběh zpomaloval seč mohl. Ne, nebudu s vámi intelektuálně žertovat na téma zmarněný či naplněný život, za hodinu mohu vše cítit docela jinak. Vždy jsem dbal na to, abych se ve svůj čas sbalil a spořádaně a s nadějí v lepší příští odešel do hostince, kde se bujarost zahnízdila ve zdech a kde chlapi s tím hustým a viditelným modrým vzduchem vdechují sílu pradávných lovců mamutů, kde uprostřed jeskyně plane vatra a v duších statečných mužů osvětluje vzpomínky na pradávné lovecké výpravy. Ráno bude všechno zcela jinak, možná lepší, možná horší, ale rozhodně jiné, v tom má člověk jedinou jistotu, že jeho myšlenky, netrpí-li nějakou obsesí, jsou pořád jiné, pořád se vyvíjejí, hlava, to je takový divný orgán, je to vlastně takový náš verštat, jak říkal své dílně u nás na vesnici soused truhlář.
V jeho verštatu jsem miloval vůni dřeva, sbíral z podlahy a hladil dlouhé lesklé hobliny, které z předmětů své činnosti odkrajoval jako břitva ostrými nástroji, vyrobenými ještě pro jeho otce. Postával jsem v tom verštatu jako malý kluk a pozoroval starého pána (byl tehdy rozhodně mladší než já dnes) při práci. Nedočkavostí jsem zrovna nadskakoval, když on rozvážně a pomaličku na ponku upínal do svěráku kousek dřeva, zkoumal ho ze všech stran, hladil dlaní výstupky součků, které už viděl zhoblovány, okouzleně jsem pozoroval obyčejný klacek, z něhož za hodinu měla být zdobná a dokonale tvarovaná násada na sekyru nebo motyku.
Čekal jsem jednou, jak už tak se stává dospělým chlapům, když nejsou na světě sami, zkrátka čekal jsem trpělivě na ulici a zastavila se se mnou moje známá. Po pár větách se dověděla, že čekám a na koho čekám, no a poněkud užasla. Říkala, že to není přirozené, jak je možné, že jsem takový klidný, když čekám, její chlap by ji za tu dobu přibližně šestkrát zabil a třikrát utekl do Patagonie, a jak dlouho to prý jako dokážu vydržet, a já jí řekl, že budu čekat tak dlouho, jak bude potřeba, pořád jsem stál klidně před výlohou a pokojně čekal, přítelka to nechápala, kolem nás by za chvilku ležely ukroucené hlavy, kdyby neměla na krku tak pružnou kůži.
Jenže já jí nevysvětloval, že já si svůj verštat nosím stále s sebou a když mám chvilku klidu, tak začnu pracovat, zrovna jsem u toho výkladního okna přemýšlel o Friedmannově kosmologické konstantě, já mohu čekat, jak chci dlouho, můj Godot už mě navštívil, zadám si téma, třeba mě napadne: mysl-smysl a už to jede.
Etymologové by mě asi zabili, ale ta předpona "s" může podle mě také znamenat, že smysl je obrazným spojením více shodných myslí dohromady, jakási „generální mysl“ může být označována jako smysl, no a takhle si to své zadání převracím v hlavě, zkoumám, jak by to mohl cítit člověk s vytříbeným smyslem pro jazyk, slyšíte to, vytříbený smysl, jeho mysl vlastní vytříbený smysl, jeho přemýšlení osahuje vzorec zvaný smysl, a ta vytříbenost vznikla konfrontací a konvergencí mnoha myslí, které shodně popsaly svůj druh myšlení a on si svůj vytříbený smysl tam vyčetl. A můžu stát u výkladu hodinu a pořád budu koumat nad tím, zda mysl a smysl mají společného víc než jen slovní základ, já vím, že je to směšné, že si o tom můžu přečíst v kdejaké knize, že už o tom koumalo v dějinách lidstva milion filosofů, ale tohle je takové to, čemu se smějeme v matematice: „Dejte mně pravítko a kružítko, já si na Pythagorovu a Thaletovu větu přijdu sám,“ ale moje myšlení, to je právě moje hračka.
Jsem jedináček a od útlého dětství jsem se neuměl a neumím svěřovat, tyhle mé stylizované texty jsou dílem pravda, dílem fikce, dílem plod nudy. Jako dítě řekněme nadané, jsem se mám obavu separoval od svých vrstevníků, ne snad pro nějakou povýšenost, ale celkem nebylo o čem s nimi vyprávět, daleko raději jsem naslouchal dědkům a babkám ze sousedství, no a tak ke mně mimoděk přicházely informace, odporující tomu, jak byly interpretovány stejné události doma, a už tehdy, v hrubě předpubertálním věku, jsem začal podprahově vnímat dialektiku, jestli se tomu tak dá říci.
Trkaly do mé nevědomé duše rozpory v tvrzeních autorit, krokem do puberty jsem se asi vyčlenil úplně, musel jsem být pěkně nadutý hajzl, protože jsem dosti často viděl do popudů k jednání svých vrstevníků a tehdy jsem ještě netušil, že nemá cenu s tím bojovat, tehdy jsem s mými blízkými vedl pře politické, náboženské, zkrátka nesnesitelný blbec, až později jsem se pokryl hávem pokrytce a začal přisvědčovat, a ještě později jsem dospěl k dalšímu stupni poznání, začal jsem lidi v jejich názorech povzbuzovat.
Když já si k svému poznání našel cestu, oni si svou přece mohou najít také, přece se všichni jako červi provrtáváme ke středu jablka, každý z jiného místa ale na konci svého poznávání se všichni potkáme. Pravda, ne každý se dopne až k jádrům, ale každý si cestou někde určíme svůj Rhodos, až poznáme, že tělem výš neskočíme i kdyby naše duše stokrát chtěla.
