Seděli jsme s přítelkyní u piva

A ona se mně mezi čtyřma očima a dvěma rumy svěřila, že začala při zaměstnání studovat psychologii a sociologii.

Ilustracni foto, kradene na netu. Tato nezkusena mlada dama s brckem zachazi jako s doutnikem.

Říkal jsem jí, že tohle jsou takové ty obory, co by člověk měl mít za povinné, aby byl schopen žít mezi lidmi. Nejdříve ale musím říct něco o ní, než řeknu, co jsem pronesl k ní. Nemám zdání, jak bych vám ji popsal, možná je jí nejblíže představa koláže moderního výtvarníka v rauši, stvořená z jejích přátel, z nejrůznějších lidí, co se kolem ní motají, co její přítomnost vyhledávají, jati neodbytnou touhou se jí svěřovat, ano, to by mohl být obraz jejího nitra, přesně takový zmatek a všehochuť nosí ona za ně ve své duši, tak proč by její přátelé měli představovat jednolitý blok nějakého sociologického vzorku, že jo?

Ona si své přátele nevybírá, oni si vybírají ji a považujíce ji zcela mylně za pevnou oporu, lepí se na ni, vyvěšují na ni své vzkazy a své inzeráty, a tak mně někdy připadá jako prahorní skála v krajině, pevná a věčná, klidná a usměvavá, ale popsaná vzkazy obolavělých a unavených turistů, co šli kolem, každý si kousek oddrolil ale jí zbylo pořád dost pro každého, to je ona, skála, co nepodlehne nikomu a ničemu, jen větru a slunci. A svým dětem.

A tak jsem jí řekl: „Naše školství není pro něžné a moudré květinky, však se také koukni, co odtud vylézá, někteří před kamerami žerou brouky, jiní pohlavkují své protivníky, a hlavně všichni jako jeden muž a jedna žena mluví z cesty, tohle je výsledek snahy mít na hlavu certifikát a rychle a co nejsnadněji přeběhnout onu cestu k získání jakéhokoli predikátu, leč my víme své, kdyby se stalo a ty umdlela těsně před cílem, nikdo ti nevezme zkušenosti a vědomosti z cesty, tak pravil stařec.“

Pováleli jsme trošku rumu v ústech, vydechli na sebe navzájem pralinkovou vůni, zapálil jsem jí cigaretu a pokračoval: „Lidé neumějí žít, v tom to je, nikdo je tomu neučil, sofisté neexistují, nikdo lidi životu nenaučil a oni sami nevědí, jak a odkud začít, většina lidí si myslí, že život není žádný problém, prostě se žije a hotovo, ale ty už dobře víš, že pokud člověk má z života něco mít, musí hodně dávat, aby mohl tu a tam radostně přijímat.

Lidé často to dávání vidí jen v té nejpitomější materiální rovině, o které je to až daleko daleko za rovinou duševní, neřkuli duchovní, spirituální, a nemusí člověk nutně dávat jiným, i obdarováním sebe sama se můžeš uspokojit, a jak, zase nikoli materiálem ale pocitem, víš, jak nádherný je pocit radosti, vyplývající z vědění? To je, holka, víc než orgasmus, já se někdy až zatetelím radostí, když si uvědomím, že vím, že je mně dopřáno znát a vědět, nemít strach z nepoznaného, neutíkat se pod polštář determinace, když si má hlava zrovna neví rady.

Ale o tomhle ty víš už hodně, když mě necháš mluvit a neskáčeš mně do řeči s otázkami, jak jsem to myslel, tím ses usvědčila z vědomosti a já věřím, že ti bude s tvým vzděláním na světě krásně. Není jiné cesty než cesta poznání, všechny ostatní zhusta přinášejí úzkost z toho, co je na konci a jak se toho zhostit, a ty budeš mezi těmito slepými nevědomými jednookým králem, vlastně jednookou královnou. Jako Hatšepsut třeba, co se služebním jménem jmenovala Maatkare, všimni si, že na malbách je zpodobněna z profilu a tak je jednooká.“

A tak jsme si spolu rozuměli a vyprávěli, když se kolem pozvedl velký rozruch, začaly se vybalovat nástroje, a tím pádem bylo po naší filosoficko rumové seanci, my si zaujatě vyprávěli, ona buddhistka a já taoista, rozuměli jsme si jako jednobuněčná dvojčata, pak už jsme ani neříkali slova a jen s údivem koukali, jak se nám oči propojují tenkými provázky, které však náhle přestříhly první tóny kontrabasu.

Přesně v devět se přihrnula parta rozjařených chlapanů s hudebními nástroji a od smíchu dokořán vypáčenými hubami, až na jednoho kámoši, ale ten jeden neznámý stál za to, učí někde v Japonsku na univerzitě klasickou hudbu, přinesl si prastarý otcův klarinet, vyklepal z něho myši a začal hrát jako bůh, klasické swingovky, džezárnu, trampské, no přál bych vám slyšet jednu sloku Rosy na kolejích zpívanou japonsky.

Tady měl jen mezipřistání, dnes už zase letí dál, do Londýna, prostě se jen v Česku zastavil a hrál jako bůh, to na běžném koncertu neuslyšíš, vzal si kytaru a sjížděl od Párplů, Hendrixe až po dnešní hitůvky, z neurčitého preludování se naráz vynořila americká hymna, přesně jak ji hrál Hendrix nad ránem na Woodstocku, jak mě to vždycky táhne v pracovní den domů, abych ráno nebyl v práci chcíplý jako čert po Mikulášském večírku, tak tentokrát jsem měl sicflajš jako Brno. Bylo to potkání s čirou krásou, dvě kytary, kontrabas a klarinet, trošku nezvyklé obsazení ale co na tom, hráli jakoby jiné obsazení ani nebylo možné, tož tak.