Sebedůvěra je vzácné koření

Míval jsem takový radostný pocit sebedůvěry v době, kdy jsem přestal do práce chodit s obavami, jestli zvládnu každý úkol, který přede mnou ten den vyvstane, jenže tenhle pocit mě časem také opustil, zbyla z něj zase jen únava.

Knize Jurij Dolgorukij

„Dobré málo potrvá,“ jak se říká, a vzrušující libý pocit sebedůvěry zevšedněl jako polibek manželky po třiceti letech, takže nezbývá než si svou sebedůvěru postupně budovat uvnitř sebe z kamínků sobectví, vzdělání, narcisizmu, snů a uplynulých lásek, vzpomínek, a v neposlední řadě z vlastní hlouposti, protože skvělou sebedůvěru mají hlupáci, které ani nenapadne, že by na věc mohl mít někdo také opačný názor, než je jejich geniální pohled.

Kolik ženských musí člověk oslnit, kolik lidí musí od něj odcházet s úklonou a opakovanými díky v imaginárních dveřích, kolik lichotivých slov musí ve své elektronické schránce nalézt, aby znovu nabyl nějaké energie, aby nebyl „unaven sluncem,“ pravdaže tohle není ta Michalkovem zamýšlená únava ale kus té ruské chandry v tom je, neříkejte nic, já to tak cítím.

Tohle je únava „sám sebou,“ svým vlastním sluncem, co mě pálí a rozpouští mé síly jako vosk na křídlech Daidalových. Ještěže ono "nevinné" plkání s ženskými dává člověku pocit, že je ještě jura, že by ještě mohl skály lámat, kdyby chtěl, a tak si natřásá své opelichané krovky a cuchá peříčka, ale je to labutí píseň, a ony to už vědí a začasto hrají tu hru se mnou, a možná bych se divil, co bych uslyšel, kdybych řekl „Tak jo, já v sobotu přijedu a zdržím se do neděle,“ je to podobná hra jako ty anonymní čety, kde jsou všichni moudří a kritičtí, leč zásadně k druhým.

Vždycky, když na mě tahle velkoruská chandra dolehne, vzpomenu dvou ruských knížat v emigraci. Stalo se, že po Říjnové revoluci seděli vyhnaní a vykořenění kníže Volkov a kníže Dolgorukij v pařížské kavárničce nad sklenicí rudého beaujolais a mlčeli. Do jejich dlouhého mlčení klavírista v rohu místnosti hrál veselé pařížské valčíky a mondénní dámy zpod závojíčků na koketních kloboučcích vysílaly ke svým elegantním partnerům mnohoslibné pohledy. V tom kníže Dolgorukij přeruší mlčení a pomalým tichým hlasem pronese: „Mám chuť jim do toho klavíru nasrat, příteli!“ Oba mlčí dál a po notné chvíli kníže Volkov odpoví: „Ale oni by to stejně nepochopili!“

U piva se tak dlouho zpravidla nemlčívá, pivo není nápojem filosofů a tak se mně stalo, že jsem byl svého času vrbou mého mladého přítele, který se mně jednou svěřil s výsledky pohovoru ve firmě, kam poslal onoho času žádost o místo a životopis, a kde se ucházel o místo „ajťáka.“ Personalista (usměvavý a vstřícný, jak je jako Baťa cvičky sekají kursy moderního managementu) jej zavedl k jejich počítačovému odborníkovi, ten mu položil nějakou odbornou otázku a náš sebevědomý jinoch jej hned přistihl při nepřesnosti. No a co myslíte, že následovalo? Jasan, mladíček rozhodil ramínka a mistroval, ten odborník ho chvilku nechal vybláznit a nenásilně přešel k otázkám typu „Co byl Titanic? Kolik na něm bylo obětí? Vyjmenujte je!“

Zkrátka ho vyrazili a on se diví a neuvědomuje si, že ten chlapík tu nepřesnost na něj možná jen hrál, aby zjistil, jak ten nový zapadne do firemního prostředí, jak se bude chovat k ostatním kolegům, laickým uživatelům málo uživatelsky vstřícného software, prostě si naběhl a teď chodí a kroutí hlavou jako blbec, protože jim přece přišel na chybu a oni ho nepochopili a nepochválili, chápete? ONI HO!!! Ale já mu nemůžu celkem nic říct, protože dokud on nepřekročí vlastní olbřímí stín, který zatím vrhá, znáte ty lidi, co vrhají stín třikrát větší, než připouští fyzika, tak nemá smysl cokoli plácat, mluvili byste do větru.

Takže až bude vědět, co jsem teď popsal, tak třeba u té zkoušky uspěje, ale bude v té konkrétní práci možná trpět jako Job a odejde třeba sám, protože když je holt nešťastná povaha, která neumí říct někomu, že dělá chybu, jinak než s povýšeným přezíravým úsměvem (to je ta lepší možnost, zpravidla mladí ajťáci považují odborníky na cokoli jiného než počítače za naprosté debily), tak je úplně jedno, jestli je skvělý fachman, kolektiv mu to dá vyžrat a ještě rád odejde sám. A tak jsem mu jenom řekl, že za 30 let se bude v práci k mladým nadupaným kohoutkům chovat úplně stejně, protože v padesáti se mu nebude chtít sedět denně do deseti večer u skript, a ti mladí budou u přijímacích pohovorů úplně stejní, jako byl dnes on, snad něco pochopil.

Hele, a víte, na co jsem přišel? Bůh si nás všechny fotí, používá canon, ale ne ten, jaký si představujete, ten mu nestavěli Japonci, ten mu narostl sám od sebe, když si fotografuje lidičky, používá fleš o nekonečném směrném čísle a expozice je provázena výraznými zvukovými efekty jeho canonu, jeho závěrka nepatří mezi nejtišší, také to není nějaká supermoderní konstrukce, ale pokud vím, lidé už přišli na to, jak to je a vždycky, když bůh fotí, obracejí tváře k nebi.