jsem navštívil obchod obuví, ona má permanentně omrzlé prsty na nohou a neví, že jí nepomůže sebelepší bota, dokud se jí nezlepší její nízký tlak a tím jako hlemýžď pomalý krevní oběh.
Tohle myslim neni modelka z reklamy na jogurt.
Její krev se v jejím krevním řečišti courá neuvěřitelně pomalu a je tak líná, že do některých vlásečnic ani nenahlédne a na polovině cesty zase se obrací směrem k srdíčku, už aby honem honem byla zase v pumpě, která ji nažene do plic, kde v útulných sklípcích se potkají krevní destičky s kamarádkami, kde hemoglobin a leukocyty pořádají svá pravidelná okysličovací cvičení.
Ale to já jí vysvětlovat nebudu, protože dnešní pubertální dívky se živí šlemovitými odpady z výroby mléčných pochoutek, na něž dělají televizní reklamy stejně nešťastné vyzáblé manekýny s omrzlými prsty na nohou, důsledkem jejich narušené životosprávy. Div, že dokážou vyloudit ten zubatý úsměv, nezbytnou součást každé reklamy. A tak jsem jí jen poradil, protože cukala před cenou, že přírodní beránek je přírodní beránek, ale bylo jí škoda v takových botách chodit do školy, tak si vzala ještě jedny, tentokrát s umělým beránkem, prodavačky omdlévaly nad dědkem, který svou rozmazlenou vnučku přemlouval, co přemlouval, který trval na tom, ať si vezme ty dražší a posléze tak ať si tedy vezme oboje, protože ty drahé prostě potřebuje, jenže ony nevěděly, že milá vnučka si je jistá, že si je odveze a proto dělá ty vlnky, byly drahé jako mrchy ale jsou fajn a já jsem rád, že ona je ráda. Chápejte, ona má pocit, že mě zlomila a já věděl předem, že zlomím ji. No řekněte, není to dokonalý vztah? A navíc, když nesnáším pohled na nekrotickou tkáň na prstech nohou?
Hned po příjezdu domů jsem nám uvařil k vlastnoručně kupovanému knedlíku vlastnoručně kupované kysané zelí, kachnička byla upečená už večer předem, tak se to dělá, když se vyrábí pohoda. Tak jsme se poměli jako o hodech, naprali si nácky a to je ta pravá chvíle pro meditaci, já to dělám tak, že si lehnu na postel, zavřu oči a začínám od prstů na nohou, uvědomuji si postupně jeden prst po druhém a jakoby je vypínám, uvolňuji, tak postupuji pak na rukou, a po velkých kloubech až k hrudníku, kde začnu si postupně uvědomovat žaludek, plíce, srdce a tak postupuji až do hlavy, postupně vypínám celý organizmus, celodenní tenze odstupuje, tak já vstupuji do svého podvědomí, tak se naladím na přijímání kosmického záření, kterým se nabíjím a které mně dodává novou alfa-energii, jen má zlomyslná vnučka tvrdí, že u toho chrápu tak, že sousedé musí zesílit televizi, ale to je pomluva, ona mně závidí, že neumí po obědě meditovat, protože při tom pravidelně omdlévá vlivem svého nízkého tlaku.
To nádherné odpoledne plynule přecházelo v podvečer a nahlíželo zvolna do noci, osm devět večer už je na mě dosti rozkročilá hodina, protože já dnes už chodím spávat s tuťkama, jak se někde říká slepicím, jak jsem kdysi dříve býval zdatným ponocovatelem, tak dnes už jen když piju, asi je to všechno o prduševní vyrovnanosti a korelaci acidity tělesných tekutin s neutralizátory jak láhvovými (pytlované škopek) tak točenými (bahno).
Usínám se šťastným úsměvem idiota na rtech, cítím se obdařen už tím, jak slastně dnes vnímám večerní ulehnutí do postele, dříve jsem sebou praštil a čerta starého si uvědomoval to blaho, dnes naslouchám pozorně každé buňce, každé cévě, jak si spokojeně kornatí, jak se zvolna a s rozkoší buněčné stěny potahují těmi nejhebčími tuky a cholesteroly, a jestli ještě dožiju jara, mňam jak říkám, když si pořádně kýchnu, někdo řve „HEPČÍÍÍ“ ale já volávám „MŇÁÁÁMMMM!!!“, tak jestli se dožiju jara, lehnu si někde na probuzenou zemi, někam na břehu, kam se opírá sluníčko a podběl už vystrčí své žluté hlavičky, protáhnu se a jsem hotov zemřít, jak jsem kdysi napsal, člověk má žít tak, aby smrt vnímal jako odměnu.
Starý Ir leží doma v posteli a umírá. Jak se stále častěji zmítá v agonii blížící se smrti, najednou v jednom ze světlejších okamžiků vědomí ucítí, jak se zezdola z kuchyně line vůně jeho zamilovaných sýrových bochánků. Sebere poslední zbytky svých sil a zvedne se z postele. A zatímco se opírá rukama o zeď, došourá se ke dveřím. Oběma rukama se přidrží zábradlí a s nadlidským úsilím sejde po schodech dolů. Zde se opře o dveře do kuchyně, aby si odpočal a trochu se vydýchal. Kdyby byl po smrti, myslel by, že je v ráji, protože kuchyňský stůl je pokryt voskovaným papírem a na něm lahůdka nad lahůdky - desítky sýrových bochánků.
Je to nebe? Anebo je to spíš poslední akt lásky jeho milující ženy, se kterou sdílel po šedesát let dobré i zlé a která jej chce naposledy potěšit, dříve než on opustí toto slzavé údolí? Sebral v sobě poslední zbytky sil a vydal se směrem ke kuchyňskému stolu. Ale předchozí cesta jej natolik mohla, že zavrávoral a dopadl na kolena těsně vedle stolu. Sýrové bochánky měl na dosah. Jeho rozpraskané rty se otevřely a on skoro cítil na jazyku chuť sýrových bochánků dřív, než některý vložil do úst. Tak silný zážitek jako by jej vracel do života. Pomalu natáhl svou třaslavou, vrásčitou paži směrem k nejbližšímu bochánku na kraji stolu, když v tom najednou dostal přes ruku vařečkou: "Necháš je být! Ty jsou na pohřeb!!!"
