Šašek, královna a moje babička

Uvažovali jste někdy o tom, proč autor a šašek v jedné osobě napsal sebe na první místo? Že by drobná literární provokace narcistního klauna nebo zdůraznění titulní role samolibým autorem? Anebo je v tom veskrze negentlemanském pořadí hlubší smysl jako ve všem kolem lidského bytí, ať už ten smysl najdeme nebo ne?

Není-to přece ani zdvořilé ani chytré ani taktické, jako apokryf příliš nepokryté a veskrze riskantní.

Z pohledu šaška, tohoto s notnou benevolencí trpěného drzouna, bez ohledu na historické období (ostatně šašek při představení z historie vystupuje do role autorovy v reálném čase a noří se zpět podle okamžité potřeby. A další otázka, vystupuje do role autora nebo do autora samého? Příběh je rafinovanou prolínačkou a jen těžko jsem při prvním shlédnutí odhadoval, kdy postava říká text hry a kdy si s námi volně vypráví sám autor v roli šaška) přímo sebevražedné.

Z pohledu autora se neodvažuji hádat.

Jednoduchý humor jako je tohle nelogické pořadí si  zpravidla nedopřává, tak proč by měl ausgerechnet v tomto kousku? A proč by nemohl? A není to příliš smělá a zbytečně složitá konstrukce?

A tak mě napadá jediný důvod, jediná otázka: Jak dlouho žila ta literární postava v roli šaška? Víte, kvůli únavě materiálu. Kvůli pocitu zmaru. Syndromu vyhoření, řečeno současným jazykem.

Ale neřekl bych, že je to tak jednoduché. Je v tom ještě pohrdání vrchností, pohrdání životem, co za moc nestojí, když chytří dělají šašky mocným, pohrdání formálností, je to pohrdání vším, co už mám za sebou a dokonce i tím, co mě ještě čeká. Je to pohrdání a rezignace, on přece byl starý a často si stěžoval jak ho všechno bolí.

Je to něco jako když moje prastará imobilní babička řekne s povzdechem: Už aby byl konec.

Ona se nerouhá svému bohu, ona nemá sebevražedné sklony, ona jenom nevidí, neslyší, nechodí, nebaví ji nic, každý den ji bolí celý člověk a všechno už viděla a slyšela.