„Sakra, podívej se kolik je hodin, kde jsi zase byl?“

A on říká celkem klidně: „Ále, odpoledne jsem se byl nechat oholit a holička mě řízla do krku, tak jsem ještě cestou stavil Na Křižovatce ověřit si, jestli mně to neprotéká.“

Nebyl jsem to zrovna já, komu se podařila tahle celkem vtipná věta, ale mohla se mně včera klidně udát, nejsem co do nátury daleko od toho týpka, co potřeboval k pocitu klidu a vyrovnanosti naprostou jistotu, že mu do krku při dešti nebude zatékat voda. Hele, na kocovinové bláboly to docela ujde, musím si to pochválit sám, nebo si představovat, jak by mě chválila ta včerejší půvabná svědkyně Jehovova v apartním lila kloboučku a s něžně fialkovou růží na rtech, kdyby sbalila krám a šla se mnou Na Křižovatku, líbila se mně a líbila by se mně ještě více, kdyby nebyla takový slaboch, co se utíká pod křídla takové prapodivné víry.

Stávají ve dvojici v parčíku před Grandem, v ruce Strážnou věž nebo sugestivní „Probuďte se!“, chodím kolem nich každý den a včera našla tahle provinční hvězdička odvahu mě pozdravit, řekla Dobrý den! a já, abych se nemusel s nimi pouštět do řeči, protože mám k jejich víře nebetyčné výhrady, jsem se jen ušklíbl (ve smyslu pousmál) a obřadně zeširoka zasalutoval jako zdravívala Polská lidová armáda, dvěma prsty, ona se rozesmála, to salutování dvěma prsty k okraji képi (to je takový ten kastrůlek s kšiltem, jak nosí francouzští flics - policajti nebo jejich armáda, nejlépe se v ní vyjímal dvoumetrový generál de Gaulle, také Milán Rastislav Štefánik ji nosil, protože byť jeden ze zakladatelů Československa, svůj život prakticky prožil ve Francii, než si zhurta zamířil ve svém dvojplošníku kolmo k zemi u Brezové pod Bradlom, ta képi mně připomněla cizineckou legii, la légion etrangérs, jestli to píšu správně, umím to spíše dobře vyslovit, franštinu miluji a často si pouštím rozhovory s hudebníky na hudebním kanále Mezzo, franština v ústech krásné ženy je kouzelná stejně jako slovenština, ale mluvím raději anglicky, včera do hospody na kratinkou chvíli zavítal osmnáctiměsíční Američánek, nedá se o něm říct, že by byl bilinguální, on ještě nemluvil takřka vůbec, jenom pořvával hesla a tak jsme si rozuměli, on žvatlal a já kvákal, dueto k pohledání.

A taktéž rovněž včera jsem potkal přítele dlouho neviděného a tak jsme spustili naše slovní katarakty a naše slova se srážela v mezihvězdném prostoru (protože jsme oba hvězdami, on třeba tvrdil, že je jakýmsi veřejně publikovaným udržovatelem folklórních tradic Uherskobrodska a na to já mu odvětil, že jsem se celý život živil čísly ale cifry mezi ně nikdy nepatřily) a když jsme z našich slov utvořili obrovskou hvězdokupu, vyrazili jsme v té slotě posmrkovat za našimi blízkými, máme-li oba jaké.

Nevím jak to s ním je, protože se sápal v době našeho rozhovoru na nějakou jen jemu známou mladou dívenku a domáhal se nikoli žertem pozice dočasné náhrady za jejího expřítele, pochopil jsem z jejího výrazu, co je sexuální harašení a proč jinak docela normální ženy jsou schopny na nějakého vtěrku podat žalobu, když on je tetřevem hlušcem a na své dráze k cíli nevnímá žádné semafory.

Jinak se s ním dobře povídá a vzhledem k tomu, že stále nemá e-mailovou adresu, nebude žádná osvěta tímto směrem, rád bych mu poslal třeba tento citát z Kafky: Jsou to cizí lidé, a přesto patří ke mně. Mluví jako propuštěnci, s nevědomostí propuštěnců, trochu omámení, nemají ani chvíli času na nové poznání. Hovoří spolu jako pán s pánem, každý předpokládá u druhého svobodu a právo samostatného rozhodování. V podstatě se však nezměnili, názory zůstaly stejné, i pohyby a pohled. Něco se ovšem změnilo, ale nemohu ten rozdíl vystihnout, když mluvím o propuštěnectví, je to jen nouzový pokus o výklad. Proč by se také měli cítit propuštěni? Všechna omezení a závislosti se zachovaly, vzájemné napětí mezi nimi se nezměnilo, každý je na svém místě a natolik připraven k boji, který ho čeká, že dokonce ani nemluví o ničem jiném než o tom, ať se jich zeptáš na cokoliv. V čem spočívá tedy ten rozdíl, očichávám je jako pes a nemohu ten rozdíl objevit.

Tyto věty o pocitech a dojmech vnímavého člověka z moderního světa bych mu rád poslal, protože jsou hodně o nás dvou, dosadím-li propuštěnectví od dětí či od ženy nebo psa či majetku, od toho dobrovolného úvazku, který vlastně přináší paradoxní potěšení tím, že nastane, trvá i pomine, ale také je ten citát velmi obecný, očichávat lidi nahým mozkem je krásná myšlenka, miluji staré klobouky, protože ukrývají nahé mozky, také bych mu chtěl předložit k zamyšlení toto z Kafky: Pravda je nedělitelná, proto se sama nemůže poznávat; kdo ji chce pozorovat, musí být lží.

A když už jsem u těch citátů, často začínám své repliky vazbou „Ostatně soudím, že …“ a dál už pokračuji po svém ale pokaždé si přitom vzpomenu na Catona (to je genitiv od Cato, nikoli maďarsky voják), který ukončoval každý svůj proslov o čemkoli slovy: "Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno", to byla ale doba, když mezi sebou válčily bohaté antické státy, a pranic na tom nemění fakt, že Kartágo leží v dnešním Tunisu, tehdy byly hranice poněkud jiné, Lybie třeba sahala prakticky až po Nil, ale to je zase jiná kapitolka, starověký Egypt.

A ještě sem uvedu dvě věty, na které jsem včera při četbě novin narazil a stály za zaznamenání, a pak že noviny jsou hloupé, jistěže jsou, ale moudrý se poučí i z hloupostí. První zní: Nic není samo o sobě ani dobré ani špatné, záleží na tom, co si o tom myslíme. Tohle se mně docela líbí, i když je to vlastně obecný postulát, omílaný stále dokola, co je filosofie filosofií. Ale druhá zato je originální myšlenkou, alespoň já jsem se s podobnou dosud nesetkal: Hluboce zakořeněný omyl je vůbec to nejlepší, co následuje po pravdě.