S napětím očekávám, o čem budu psát

Tyhle stavy popisoval už pan Werich, když říkal, že s napětím čeká, co ta jeho huba plácne, když mluvil a mysl se mu toulala někde jinde.

Já to mám tak, že když vedu s někým dialog, tak uvádím obyčejně protiargumenty, takové to: „Ale co když ...?“ nebo: „Ale je docela dost dobře možné, že ...!“ a diskuse se odvíjí jedna radost, ten druhý si o mně myslí, že jsem jednou fašista, jednou komunista, jednou katolík, jednou republikán, jen jediné jim zpravidla nevytane na mysl, že jsem myslící člověk, který věci obrací v mozku ze všech stran jako ten příslovečný Skot libru než ji vydá, že rád si věci prohlíží ze všech stran.

To je ta pravá cesta, která nemůže člověka nepřivést na neznámé stezičky a zákoutí vlastní mysli, je to skoro jako sen, který lidé ráno někomu vyprávějí. Naše babička se každé ráno dostavila přes chodbu ze své do naší kuchyně a opřela loktem o okenní parapet, jakoby z našeho okna bylo vidět nesrovnatelně víc, než z jejího, umístěného o pět metrů vedle a začala: „Bože děcka, co sa vám mně celú noc plantalo.“ A nám už bylo jasné, že se z jejího slovního objetí hned tak nedostaneme, že nám bude vyprávět své zběsilé sny, v nichž se prolínají a přesunují časové epochy aby byly obsazeny lidmi a ději, které se ještě stát nemohly nebo naopak v nich vystupují mrtví lidé, naše babička měla své spánkem neomámené transmitery zřejmě v akci čtyřiadvacet hodin denně.

Ty její sny byly takového druhu: „Bylo to nejdřív jako kdyby u nás doma na zahrádce ale pak jsem přes plot uviděla Karla Gotta, jak srpem a kladivem nejdřív seká trávu a potom jak blbec zatlouká tu trávu zpátky do země před Kramářovou vilou, a v té zahradě té Kramářovy vily už byla stanice metra Malostranská a už jsem byla jako v té galerii, co tam je, a tam byla prodejní výstava kreseb z naší první třídy obecné školy a prodávalo se to po milionech, nejvíc tam utratili Bill Gates, Leoš Mareš a Karel IV.“ Samozřejmě, že jí ve snech hrály jiné figury, ale vám by nic neřeklo, že se jednalo o Stázku Havrlantovu nebo Staňu Chátěrového u potoka v Rosúškách. A to nechci vzpomínat přezdívky typu Čert, Iža nebo Anda.

Ale i s takovými sny vychovala mou matku tak dobře, že jsem se jí mohl narodit já. Chápete? Já osobně, tak výborně byla moje maminka vychována od naší sny obtěžkané babičky. Moje matka s babičkou mohla s klidným svědomím soupeřit co do zběsilosti snů. A já si sny vůbec nepamatuji. Cítíte tu křivdu? Já si sny musím zaživa vymýšlet a ony si je mají jen tak mimoděk. To není spravedlivé, ale vytýkat jim to jaksi nemohu. Kdyby věděly, že chci jejich sny, jistě by mně je předaly. A taky by mě k jejich druhu snění vychovaly, to je jisté. Jenže výchova dětí je velká věda, která vzniká, když si člověk dětí takřka nevšímá, jen je jim dobrým vzorem, ovšem to ony nevěděly a vychovávaly mě dobrým slovem. Výchova slovem namísto činu je taky trochu hloupost, jako je hloupost vše, co kdo o výchově dětí plácne, protože to nikdy nemůže být všechno a už vůbec ne obecná pravda.

Moje známá se kdysi rozvášňovala nad výchovou jedné své známé, která dítě prakticky nekrmí vařeným jídlem, největším a nejsložitějším jejím kulinářským úkonem je údajně otevření jogurtu, malá ve čtyřech a půl roku vůbec nechce jíst vařená jídla, nezná polévky, nezná luštěniny, je na chipsech, popcornu, oříškách apod., takže prý může mít nedovyvinutou peristaltiku (proboha, neděste mě, když se zastaví peristaltika, tak je to jako když se v baráku ucpe odpad, není té malé cítit z úst?), prý může mít spoustu dalších závad vývoje, ale lze takové matce dítě odebrat, když mu vlastně nijak konkrétně neubližuje?, spravedlivě se rozhořčovala.

Hele, ale úplně stejné je to i s učiteli, pro jednoho žáka je tentýž kantor šašek a pro druhého bůh, a ta hranice je jen vlásek a dokonce se pohled jediného žáčka vyvíjí směrem k jedinému kantorovi od nenávisti k vděčnosti, známe ty případy, do hospody je to hezké téma, nechal bych si je však na podzim, kdy za podvečerních plískanic doruda nažhavený kantor se svými stížnostmi na ty své parchanty přijde daleko víc vhod než dnes při panujících třicítkách, kdy zbytečně zvyšuje teplotu v místnosti, kde sklo pomalu vytéká z regálů.

A tak jsem si v sobotu vyrazil do lesa, prohlížel jsem si houby, které byly tak zvědavé, kdože to nahlas mluví ve velebném chrámu a vystrkovaly své maskovací hlavičky z jehličí až do výše kolen dospělého člověka a mně se nechtělo je obcházet, tak jsem je porazil a odvlekl k autu. Ale zdaleka jsem v lese nebyl sám, bylo tam houbích řezníků plno a byla mezi nimi i jinak velmi něžná stvoření.

V neděli už jsem si velmi nutně potřeboval udělat samoden, hezky jsem jel tou hlučnou samotou, projížděl vesničkami a objížděl města, v polovině cesty se rozmyslel a zatočil jinam, cesta zpátky už pohodlně vedla po cyklistické stezce, kde se dají vidět všelijaké zjevy ale hlavně hodně bruslících mladých holek, to mě rajcuje, když štíhlé opálené nohy koukají z masivních komínů bruslařských bot, skoro jako v SM salonu, jsou ty stezky fajn ale nic se na nich neuvidí, krom lidí, samozřejmě, raději mám ty odlehlejší cestičky, co se na nich dá zastavit, poležet v trávě, poslouchat ty uřvance okřídlené, za celý půl den človíčka neuvidíš, to se to pak pokorně vrací do civilizace, to je člověk pak tak krásně vstřícný i svým nepřátelům nejbližším.

A víte, že mě docela potěšila vzpomínka na babičku a její surrealistické sny?