Rozhlas byl lepší než je rádio

„A v noci přijdou ještě mírné přívalové deště,“ tak tuhle zašumlovanou a kafemlejnkovou češtinou pronesenou perlu jsem zaslechl dnes ráno, když jsem procházel kanceláří, kde bylo už puštěné rádio, jsou lidé, všichni je známe, kteří ke své správné funkci (oni za svou správnou funkci považují už padesátiprocentní spolehlivost svých výtvorů) nezbytně potřebují mít puštěné rádio, jenže já neumím poslouchat ta dnešní rádia, to není můj starý dobrý rozhlas, co jsem kdysi poslouchával s uchem přilepeným na lesklé plátenko, kryjící reproduktor, tohle je hřích dnešní doby za to, že jsme připustili, aby se kdysi velice romantický a chytrý společník člověka stal hloupým a vlezlým šmírákem, lidskou šmírou ve všech slova smyslech, lezoucí do soukromí, plácající hlouposti nebo přímo cílené lži, ale zpět k tomu lingvistickému pokladu, i když se té dámě u mikrofonu podařil docela přijatelný verš, nelze odhlédnout od faktu, že chtěl-li bych někomu vysvětlit obsah pojmu protimluv, oxymóron, použil bych její vazby „mírný přívalový déšť“, což si představuji jako například burácející vánek nebo lehounká vichřice.