šla přede mnou dáma, o níž by můj prostořeký vnuk (po kom to může to dítě mít?) prohlásil, že „zezadu vypadá, jakoby zepředu byla pěkná!“
Měla na sobě dlouhý černý plášť polovojenského střihu, někam ke kotníkům ale nebyl rozstřižený a nepovlával kolem, jako když si carský důstojník rozepne dolní knoflíky vepředu i vzadu za účelem chvátání. Měla ho hezky obepnutý, což ještě zvyšovalo jeho poněkud shocking účinek. Ona totiž nebyla nějak nadvakrát štíhlá. Nebyla štíhlá ani nějak najedenkrát. Teda byla štíhlá, ale jinak, než si představujete. Z dálky připomínala takové ty válcové věže s nápisem Vítkovice, co dříve stávaly v každé svého jména dbalé zemědělské farmě.
Její postava se skládala jako prostorový model z deskriptivní geometrie z několika samostatných pohledů, které až spojením získaly poněkud panoptikální celkový dojem. Celkově představovala slovanský typ s drobnějším hrudníkem a spolehlivě projektovaným podvozkem. Jenže. Když se člověk podíval na její obličej samostatně, byla to krásná ženská, okatá, s plnými rty, vlnité vlásky do čela, týpek jako Vendulka utěšitelka z Básníků. Hrudník byl víc než hezky a úměrně tvarován, tedy pokud zapnutý kabát dovolil odhadnout, žejo. Spodek zepředu připomínal tížní hráz přehrady těsně před protržením za temné noci. Černý kabát jen s námahou obepínal to bohatství, které se odevšad z celého vesmíru svažovalo do jejího klína, a nitě knoflíků tiše lkaly.
Zezadu si pohledy byly podobné, horní polovina byl štíhlý kozácký ataman, jak je známe z taneční skupiny Alexandrovců, takový ten, co vířivým pohybem noha-ruka-hlava-rameno s garmoškou v rukou rotuje kolem dokola pódia v divokém tanci, odstrkuje se zbytnělými slechy.
A konečně se dostávám k tomu, co mě na ní zaujalo nejvíce. Spodní polovina těla zezadu připomínala obrovské písty lodního motoru ve volnoběžných otáčkách. Koukáte někdy v televizi na ty populárně vědeckonaučné pořady o největších strojích na světě, korečkových bagrech, kráčejících exkavátorech, rypadlech pro povrchové doly a zaoceánských lodích nebo tankerech? Všechny tyto stroje, pokud je nepohání přímo už jaderný reaktor, jsou poháněny největšími pístovými motory na světě. Pístní kroužky takových strojů mohou snadno posloužit k opásování kmene vzrostlého sekvojovce obrovského a ve válci si můžete rozdat partii squashe.
Pístový pohyb obou polovin kabátu nahoru dolů krásně zvýrazňovaly dva stříbrné knoflíky velikosti mexického dolaru, zdobící jeho dragoun. Tyhle dvě svítící plošky střídavě vykonávaly vertikálně dráhu nějakých třiceti centimetrů, což je mezní a možná i rekordní hodnota v celém světě. I v Moskvě.
Šel jsem za ní a upřeně koukal na svítící body, připomínající svítilnu výpravčího, vypravujícího spěšný vlak do stanice Touha, samozřejmě roztržitého výpravčího, který si zapomněl aplikovat na své svítilně zelený filtr, fascinovaně jsem za ní kráčel a nevnímal okolí. Zahnul jsem mockrát za roh a dávno zapomněl, kampak jsem se to zrána vydal. Najednou body strnuly.
Já ještě chvilku dobrzďoval, protože jsem si právě s přimhouřenýma očima představoval, jak by se se vším tím materiálem, co dvěma svítícím knoflíkům udával takt, pracovalo v posteli. Když jsem svou soupravu konečně zastavil, byla už otočená proti mně a s mírným úsměvem se mě zeptala: „Nechcete se raději dívat pod nohy, dědečku?“ Duchapřítomnost mě chvála pánu bohu zatím neopouští a tak jsem jí opáčil: „Ve vašem případu, madam, raději nad nohy!“ Zasmála se a pokračovala: „No nic ve zlém, já jen abyste si neublížil víc, než bych vám mohla ublížit já.“ Teď zase byla řada na mně: „Mně už nemůže ublížit takřka nic, madam, já ještě donedávna byl v pořádku aspoň od límce nahoru, ale i to už je minulost, teďka už jenom chodím po ulicích jako Lunochod a když se mně něco zaleskne před očima, jsem jako straka, neodolám. To ty vaše knoflíky, ty mě za vámi dovedly až sem, do této temné uličky, kde marně doufáte, že vás znásilním.“
Jak to pokračovalo, vám neprozradím, gentleman o svých avantýrách nemluví ani v případech, kdy jsou úspěšné.
Ale jedno vám snad prozradit mohu, vlastně nikoli prozradit, jen naznačit. La Bruyére kdysi řekl, že je-li nehezká žena milována, pak je milována šíleně, protože je to způsobeno buď zvláštním sklonem milence, nebo půvabem skrytějším a neodolatelnějším než jsou vnady krásy. Tož tak.
