Lidská blbost jde ruku v ruce s nedostatkem informací, tam kde nejsou informace, kvete blbost a naopak, všechna ta slova páně Werichova o věčném boji s blbostí a jeho bonmoty o tom, zda jsem vítězem či poraženým, zvítězím-li nad vlastní blbostí, narážejí na skálopevnou stěnu nevědomého blbství.
Nedá mně to a musím ztratit pár slov na věčné téma blbství, ono totiž se neomezuje jen na geneticky předurčené nebo nevzdělatelné jedince, ono hrozí i specialistům, americký pilot cpt. Richard Ashby před časem zabil dvacet civilistů v lanovce v italském Cermiz, prostě přeťal při cvičném letu lano lanovky, a hájil se tím, že italská vláda sice předala americké National imagery and mapping agency kopie map, kde ta lanovka byla, tato agentura ji ale nevzala v potaz a své mapy vyhotovila bez osudné lanovky. Americký soud ho osvobodil, protože to vše je pravda, prosím, budeme hledat viníka o dům dál, jenže on k tomu řekne větu: „Pravda mě zbavuje viny“. Větu jako vystřiženou z psychologických příruček pro vymývání mozků nováčkům v armádě. A co dvacet pravd těch dvaceti mrtvých, kapitáne?
Každá společnost a každý jednotlivec má mít v sobě síto na produkty takových najatých agentur, jejichž výsledky práce musí preventivně vlastními prostředky permanentně kontrolovat, pokud ho to nenapadne, je blb, je stejně velký blb jako všichni účinkující v soudní frašce s panem kapitánem, co na tom, že osvobozující rozsudek je postaven na takové zhola zbytečné pravdě. To je někdo méně mrtvý, když ho jiný zabije neúmyslně nebo nevědomky?
Vědoucí už do ráje blbosti a nezodpovědnosti nemůže, jednou provždy je z něj svým věděním vyhnán, to jen blb celé věky opakuje: „Ale já jsem to nevěděl, měl mně to někdo říct!“ ale sakra, vědět je povinnost, nikoli koníček dekadentní šlechty!! Kdybyste věděli, kolikrát za svůj profesní život jsem už od blbů slyšel tuto domněle omluvnou větu, kdybych dostal pokaždé desetikorunu, tak světu kynu až do smrti z oken čínské restaurace, a povšimněte si, že blbové jsou originály, žádný se neopakuje, nenapodobuje jiného blba, blbost prostě je a nevyhyne, o to se postaráme my lidé a naše milovaná masmédia, vyrábějící pilně namísto vážených osobností další patologicky ctižádostivé mediální hvězdičky a štvoucí nás svými kampaněmi jako lovnou zvěř, když vezmeme do ruky knihu.
Jung říká, že každá nevědomost ve vztahu k životu a přírodě je tvrdě potrestána, žádná polehčující okolnost. Na pocit viny netřeba znát teoretických disciplín, postačí obyčejná sociální inteligence, které má každá nevzdělaná vesnická babička dost, jen kapitán Richard Ashby a jeho instruktoři se bez ní obejdou. Na Gödelovy teorémy o neúplnosti a nerozhodnutelnosti jsem si vzpomněl, když jsem přemýšlel z jakého důvodu jsem svým dětem zakázal se rouhat, když sám v boha nevěřím? Je to jen suchá rozumová snaha své dítě vyvarovat nedorozumění s věřícími anebo mám v sobě vybudováno nevědomé a pochybovačné síto neúplnosti a nerozhodnutelnosti?
Na mocných tohoto světa je vidět toporná snaha obejít se bez pohledu zvenčí, vystačit si sami se sebeinterpretací, omamná květina lži, lži bez pohledu zvenčí, pilotova pravda bez pohledu mrtvých očí jeho obětí, je to skoro jako manická psychóza, chtít nahradit skutečný svět tou lživou mapou, vykreslenou najatou agenturou, ale mocní si v této formě šílenství zdá se libují.
Ale ať nekončím tak mentorsky a pochmurně, přítel mně vyprávěl rozkošnou historku z jeho rodiny, měli šunkofleky a maminka, nadechnouc se k nějakému zásadnímu a káravému proslovu, vdechla kousek flíčku a počala se celkem úspěšně dusit. Její zdárný syn vychovaně vyčkal, vědom si potřeby správného timingu, až se rodička uklidní, otře si slzy a do nastalého uvolněného ticha pronesl suše: „Je v tom hodně kostí, že ?“
