Pusa jako barák

Ach kde jste, vy časy, kdy jsem dostával pusy jako baráky? Kam jste vyšuměly a komu dnes ukazujete, jak má pusa jako barák vypadat?

Kdysi jsem znával jednu dívenku, která dávala pusy jako baráky, teda vlastně ony to nejspíš byly docela obyčejné pusy, takové ty polodětské ale už francouzské, zajisté se jednalo o bezradné šermování jazyky, kdy ještě nevíte, co na tom ti lidé vidí, ale cosi vás neodbytně pudí šermovat dál. A tak šermujete, až vám to najednou s některou zkušenější dívenkou zachutná a už to jede jako po másle a nemůžete se toho nabažit a nejraději byste líbal i maminku, kdybyste už na to nebyl velký.

Ta dívenka, co dávala pusy jako baráky, je už dnes babičkou a možná prababičkou, já to měl tak, že jsem se vždycky naprosto beznadějně zamiloval do starší dívky, ve škole to byly vedle učitelek vyspělé spolužačky tak o dva ročníky výš, bože jak já byl zabouchnutý do jedné rozkošné drobné brunetky, připomínající herečku Libušku Šafránkovou, kdyby ovšem v té době paní Libuška byla na světě, to se ani nedá vypovědět. A také jsme spolu hráli školní divadlo.

Doma na vesnici jsem ochotničil od předškolního věku, už jako mrně mě vodili po jevišti jak pejska a já tam do skleněného džbánku sbíral rozsypané jahodové bonbony, které jsem jako svůj první honorář mohl sníst. Dokonce jsem na nějaké přehlídce obdržel skleněný pohár se zlacenou antickou trigou za nejlepší dětskou roli. Ale to jsem zabrousil hodně hluboko ve vzpomínkách, tehdy jsem před pusami jako baráky upřednostňoval pošlapané jahodové furé, hygiena ještě nebyla vynalezena. Paní mého dvanácti nebo třináctiletého srdce byla královnou a já princem, jejím synem, přátelé, já nemohl v noci usnout, jak mně moje nezletilá královská maminka incestně ležela v hlavě. A ona si mě vůbec nevšímala, protože zase pokukovala po starších klucích, tak to na tom světě chodí, oba jsme byli nešťastně zamilovaní, každý do někoho jiného.

Zato v další školní roli jsem už hrál titulní roli, byl jsem tehdy Waola, Bílá Jizva, indiánský mladík, který se vydal do daleké země pro živou vodu nebo něco podobně žádaného a úzkoprofilového. Čertví co mě to tehdy napadlo, daleko jednodušší by přece bylo zůstat doma v teepee a vyučit se na šamana. Na cestě mě soužily strázně různého druhu, až jsem umdlel natolik, že jsem mohl celý jeden akt proležet jako kláda uprostřed jeviště a kolem se zhmotňovaly mé halucinace, spolužačka Hanička z „Áčka“ oděná jen tak nalehko do červených trenýrek a červeného celofánu představovala prérijní požár a hrála svými vnadnými plameny nebezpečně blízko mého obličeje, pak se tam ještě bezprizorně motalo několik menších nezajímavých skřítků, něco nezbytné zdivočelé zvěře v hnědých teplácích a nakonec přiletěly čtyři poměrně zdatné a vyspělé labutě z deváté třídy (tehdy měšťanka byla až do devítky) v krátkých bílých šifonových sukýnkách a odnesly mě konečně do náruče Morfeovy. Opona dolů a probudit diváky!

Ty labutě mě málem stály trojku z chování, na zkouškách nemohly takřka hrát, protože já sám a také jisté oblasti mého zdravého mladého indiánského těla v roli omdlelého reagovaly na jejich tance nad mým obličejem příliš živě a mé poznámky například o tom, že autogramy budu rozdávat jen co vytáhnu pero, se nedaly v plném znění ani ocitovat do inspicientské knihy. Ale nakonec se všechno nazkoušelo a odehrálo a já tu trojku nedostal, protože učitelskému sboru bylo trapné mezi samé jedničky nenápadně vmíchat potupnou trojku z mravů.

A víte, když jsme už u té pusy jako barák, že jsem nikdy neuměl vnímat baráky jako artefakty, jsou příliš rozměrné, byť jsem v nezralém mládí architektury fotil, protože šikmé slunce na nich dobře kreslí a tak je ta práce se světlem snadná, baráky se fotí dosti snadno, jak říkal domnělý špión Josef Švejk vyšetřujícímu nadstrážmistru Flanderkovi o nádraží. Já se ale nikdy neuměl cítit fajn stoje u baráku, vždycky jsem za tím viděl tu spoustu vyplýtvané dřiny, času, který šel použít podle mého lépe. Vždycky za tím vidím tu vůli jedince obětujícího část plodného života nesmyslné dřině a tak vyroste barák, co se v něm nedá žít.

Znáte ty nové moderní baráky s jedním velkým prostorem, který má sloužit všem pro všechno a tak neslouží pořádně nikomu k ničemu, je tam kuchyňská linka, jídelní stůl, mamutí sedací souprava, audio a video zařízení, na zdech jakási nesourodá směsice obrazů a poliček, pod tím bar a prádelní truhla, knihovna o třiceti svazcích, prosklenou zdí se vychází na terasu, kde je gril a další sedací souprava, tentokrát ratanová. Nedokázal bych v takovém baráku žít, jak si tam chcete v klidu číst, než že se zavřete do ložnice, jak tam chcete v klidu poslouchat hudbu, když tam někdo šmejdí v chladničce a připravuje si jídlo, jak chcete něco studovat, když kolem vás někdo nápadně tiše něco vaří (znáte to tiché šukání v kuchyni a pak jako činely zazvoní na dlažbě plechový tác, následuje nejdříve nahlas velmi rychlá série sytých a šťavnatých ustálených spojení, z nichž tak nejslušnější je miloučké "Do prdele!" a pak šeptem pronesené „Promiň, nenech se rušit!“), jak tam chcete v tichu o samotě přemýšlet, když je kolem vás vždycky nějaký živáček, který se potřebuje dívat v televizi na hudební pořad pro desetileté děti s bezkonkurečně nejhloupějšími avšak nejstrakatějšími moderátory v zemi. Nakonec to dopadne tak, že se všichni rozlezou do svých pokojů nebo ložnic a ten velký prostor zívá prázdnotou, protože v nádražní hale se nedá žít.

Možná ten můj pocit pramení až v dětství, kdy jsem v domě o hromadě místností neměl než malou skříňku v kuchyni na školní věci, která byla pravidelně kontrolována včetně dopisů, spával jsem v kuchyni na otomanu a ráno musel vypadnout, co by řekli lidi, kdyby někdo přišel, matka přišla do kuchyně nejpozději v šest a bylo jedno, jestli jsem přišel a ulehnul v pět. Kolem mě prázdné místnosti a já v té nejfrekventovanější se učil, spal, jedl, žil, no hnus, možná proto podvědomě nenávidím baráky s jejich moderním obrovským nevyužitelným obestavěným prostorem.

Mým snem byla vždy maličká takřka klaustrofobní místnůstka, která by byla jedině má, v ní by bylo velikánské relaxační křeslo otočené zády do místnosti a masivní dvousetwattové reprobedny se zdvojenými basy, na bílé zdi bych před tím křeslem viděl tak dva na dva metry modrošedý art protis s rudou nitkou, jen čirá abstrakce, ať neruší při snění. Dodnes ten sen mám, až budu někdy sám, pořídím si maličkou místnůstku a konečně před smrtí budu mít prostor, o němž si určím jen já, jak bude vypadat, čím bude dýchat, ale je také možné, že to zůstane jen v rovině nesplněného snu, co já vím, jedno je jisté, nemám rád baráky, i když na fotkách vypadají dobře.

Ale neméně dobře na fotkách z té naší školní hry vypadala i moje královská matka, to je také zvláštní, do rolí královen, princezen a ženských hlavních rolí vůbec, se vždy vybíraly školní krásky, ať už v nich herecký talent dřímal nebo ne, soudilo se, že každá ženská od přírody je tak trochu herečka a když má dobrý sluch, aby slyšela nápovědu, tak tu roli zvládne a neoddiskutovatelně je na ni hezký pohled.

Nedá mně to a vrátím se k té, co dávala pusy jako baráky. Potkal jsem ji docela nedávno a zíral jsem, to je démon, bože, jakoby vystoupila z básně Federica Garcii Lorcy, celá v dramatické černé s temně rudými doplňky, gazelí bruneta s malým černým kloboukem v ostrém poledním slunci vykročila z patia měšťanského domu v Granadě. Jak mně dělalo dobře, když jsem se díval do jejích očí a ty byly tak veselé, že mě vidí, a tak smutné, že mě nemůže objímat a líbat, kterému chlapovi by to nedělalo dobře na egíčko, že jo, a vzpomínala, co jsem jí tehdy řekl a co jsem říkal jindy, a co jsem psal a pouštěl za muziku a četl jí, měla v kočičích očích zase všechny jiskérky pravěké lásky, podle ní byla minulost tak VELKÁ, že na ni není dobře zapomenout, jenže já jsem jí řekl s Wernischem, že se jí už nechci ptát, nač myslí, protože bych mohl zjistit, že já už nejsem a jsou jen přátelé, co byli na pohřbu.

Vyčetl jsem jí zajisté neprávem, že se neuměla vyslovit jasněji, když jsem tehdy ráno odcházel, a ocitoval jí ještě jednou z Wernische další jeden krásný verš o tom, jak žena přelévala jeden prs do druhého, obracejíc se na lůžku, to je nádherný obraz přetékajících prsů, tedy nikoli co do objemu ale toho krásného pružného pohybu, toho přetékání při horizontálním obratu na druhý bok, Jiří Suchý v Medu ve vlasech přirovnával vertikálně ženu k přesýpacím hodinám, v nichž písek se přesýpá z hrudi do boků a nikdo nezabrání pádu posledních zrnek na dno věčnosti, já jsem vám byl tak poeticky naladěn a tak rád, že jsem ji zase viděl.

No, abych se přiznal, nikdy jsem ji už od opuštění školních škamen neviděl, bůhví kde jí je konec, ale znělo to snění hezky, ne? A pak přišel všednodenní večer obohacený o jeho závěrečné chvíle, posílené o produkty práva várečného.