Psychologie deštníků

Dovolte mně pronést pár slov na velmi závažné a životní téma psychologie deštníků se zvláštním zřetelem na jejich sexuální život.

Takový deštník má hodně sourozenců, třeba slunečníky nebo takové ty spolkové palazóry (pro puntičkáře parasol) v zahradních restauracích, popsané jmény slavných firem, pak jsou takové ty vznešené deštníky s logy světoznámých chlastů a mobilních operátorů, které drží mladinké dívenky na startovním gridu nad hlavami moderních gladiátorů, ať už se tito jmenují Lewis Hamilton nebo Valentino Rossi. Vzdálenějšími bratranci jsou pak padáky, a to padáky kulovovrchlíkové, křídlové či paraglidingové, pozornosti zaslouží též padáky, které brzdí raketoplány nebo dragstery, ty když nefungují, musí se prát prádlo posádky poněkud důkladněji, no a v neposlední řadě je zde vzdálená sestřenka deštníku, pláštěnka, ale to je vlastně lesba mezi deštníky.

Život deštníků je pomíjivý, jednou přijde čas každého deštníku, ten čas se jmenuje děti, dokud deštník používá dospělý, kráčí důstojně a nastavuje dešti a větrům deštník obezřetně a špicí rozráží hurikány. Deštník žije svým dlouhým a úslužným životem, leč pak přijde nevinný deštík a tvůj malý princ má svůj dětský deštník nějak pochroumaný a nevědělo se o tom do první kapky toho dnešního deště, tak si neodpustíš desetiminutovou přednášku na téma jak spolehlivě sloužil tento deštník otci a dědovi, jak krásně zakrýval tebe a posléze i tebe s maminkou, potomek netrpělivě přešlapuje ve dveřích, tvým směrem už se dívá jen bělmem a pak jej propustíš s myšlenkou na tu podivuhodnou vlastnost jevu, který se nazývá NIC, protože ty víš, že se ti památeční širm vrátí jako otep nesourodých surovin a když se zeptáš mladé naděje rodiny, co s tím proboha dělal, lakonická odpověď pokaždé zní: Nic, to samo!

A také si tam přidej i svou šatnu, ta naše mně před třemi roky sežrala zcela nový deštník a vyvrhla jej až letos na jaře, naše bermudská šatna, ten deštník měl pohnutý osud už od začátku, je nádherně velký, je to deštník pro pohádané manžele, kteří chtějí jít spolu, nechtějí zmoknout a nechtějí se vzájemně dotýkat, líbil se mně a tak jsem jej koupil, nesl jsem jej slabou půl hodinu přes ruku a když jsem šel na veřejné záchodky čurat, postavil jsem jej do kouta, vykonal obřadně potřebu a spokojeně odešel, teprve za hodnou chvíli jsem vzpomínal, kdeže je můj nový společník do deště, stál spokojeně na veřejných záchodcích na náměstí v San Marinu, přestože tam bylo Čechů jako když naseje.

Ovšem dnes ráno jsem dokonce ráno zaznamenal opuštěný uplakaný deštník v čekárně jednoho oddělení zdejšího úřadu, nemohl steskem vydržet a hodil si to přes opěradlo jedné z židlí.

Zmíníme v našem pojednání též sexuálního života deštníků. Lidé, nebuďte slepí! Co si myslíte, že ženské tomu deštníku drží v ruce, to je falos jako bejk, pláštěnka je lesba, ale deštník je gyros, heterosexuál a samec, takovému priapovi žádná ztráta identity nehrozí, ten je jen smutný, když je dlouho hezky a žádná ženská ruka nezpůsobí jeho milovanou rozlehlou erekci, ale když na to dojde, to se on potom nakrucuje, vrtí ve větru, docela ten vítr sám dělá, a proč myslíte, že se těm součástkám říká péra? Deštník je chlap a pláštěnka je baba jako že se minét jmenuju, mimochodem, ve francouzštině se výrazem minet vyjadřuje poloha 69, proč by se asi v češtině deštníku říkalo minét, kdyby to nebylo o sexu? A vrcholem je, když může deštník deflorovat nějakou pláštěnku, to on už se docela nezná a to teče krev, jemu je to jedno.

Nemohu si nepředstavit, jak by zívaly nudou při četbě mých eroticky naladěných slov o našich středoevropských deštnících lascivní paraplíčka japonských gejš, které četbu starověkých japonských pornografických textů měly ve školních osnovách, hnedle vedle gymnastiky poševního svalstva a hry na ty jejich jednostrunné kytary, slavné to předchůdce všelijakých těch yamah a ovationů, co se dá dělat, zatímco středověcí japonští velmožové se nechali přivádět k sladkému erotickému šílenství rafinovanými triky školených dívek ve vykřičených domech, naši slovanští předkové v té době na severní Ukrajině se pářili se svým domestikovaným skotem a znásilňovali zraněné sobice, nejspíše proto se zdá na první pohled slovanská populace tak degenerovaná.

Jsem přistižen a přiznávám, jsem starý konzerva, nosím do deště deštník, jak staromilské a nemoderní. Leč býval jsem mladým čtyřicetiletým nerozvážným jinochem uvažujícím jinak. tehdy jsem říkal: My, moderní lidé, řešíme ty kapky shora úplně jinak. A tak když jsem chodíval tehdy denně ven se psem, měl jsem rybářský klobouk, takový ten černý s tím dlouhým kšiltem na zátylku, jako mají rybáři při výlovu, aby jim nezatékalo za krk, tak s tím jsem chodil po městě, když jsem byl mlád.

Dnes, když začne pršet a já se nemohu uchýlit do sucha, tak pustím stěrače anebo si deště prostě nevšímám, jsem si totiž vědom toho, že muž mého věku a mé fysis nemůže po ulici směšně cválat a komicky se snažit o mladistvě pružný galop, jednou jsem to zkusil, když jsem přebíhal čtyřproudovou avenue a vydýchával jsem to v hlubokém předklonu asi deset minut, takže jsem zmokl daleko víc a na choulostivějších místech, než kdybych tu street přešel svým rozvážným a zamyšleným důstojkrokem.