My je totiž mateme, i když každý pes má své počestné jméno, jezevčíkům a malým plemenům vůbec se nejčastěji říká „Žetěopařímtyblboune!“
Jezevčík navíc patří mezi nejméně hospodárné psy, ne že by byl tak žravý ale při dnešních cenách za energie stojí jeho existence v rodině zvýšené náklady na teplo, které unikne do atmosféry planety než se ten nerozhodný pajdavý váleček prošmrdolí dveřmi.
Nejčastější povel pro jezevčíky zní: „Nepleť se pod nohama nebo tě zašlápnu!“ Tomu rozumí velmi dobře i výjimečně zdařilí vymaštěnci mezi psy a zastaví se na své pozemské pouti uprostřed místnosti tak, aby měli absolutní přehled a vy se museli plížit kolem stěn jako James Bond při vnikání do sídla ruského mafiánského bosse. Oni na své pozorovatelně s nechápavým výrazem kolem čenichu vyzývavě se zahledí na pána: „Co říkáš? Mluvíš na mě?“ Pak je nutno je opatrně obejít aby oni, v okamžiku, kdy je obezřetně míjíte, se vydali stejným směrem. Celé to připomíná kolize na místě výjezdu z depa na tratích formule jedna, jen v poněkud pomalejším, o to však katastrofálnějším provedení, při kterém snadno může dojít ke ztrátám na životech.
Kdysi při řeči přišlo na psy a kdosi řekl, že jejich jezevčíkovi říkali: „Štrůdlíku!“ a já si hned vzpomněl, jak jsem svého času vynadal kamarádovi, co mně řekl, že po obědě ještě zakousl dva maličké štrůdlíky. Já mu tehdy spílal: „Vrahu!!! Zakousnout dva malé Štrůdlíky, dva malé nevinné jezevčíky, docela ještě štěňátka, co ti udělali?!!! Já vím, dobře ti udělali, Štrůdlíci milovaní, jen počkej, zajíci, až přijde jejich matka Štrůdlice a bude armed to the teeth, jak se říká u nás na Moravě!“
Ti psi mně připomněli jednoho pána, který byl svého času jako prdůch neboli pracující důchodce zaměstnaný v náročné roli pomocného dělníka stejným zaměstnavatelem jako já. Byl to mentálně značně nepodařený řezník, kterého tatínek snažil se vyučit svému povolání, protože byl počestným drobným obchodníkem s kozami, řeklo by se kozí handlíř, kdyby to člověk myslel zle, leč náš nepříliš pracovitý syn se tatínkovými vědomostmi nenechal ujařmit a věnoval se po druhé světové válce dráze politické.
S prčami, aby si to někdo nepletl s cechem zednickým, už neobchodoval, jen je čas od času ze zcela prozaických přízemně zištných důvodů zabíjel. Tento, v době, kdy jsem ho poznal, už emeritní vrah kůzlátek, se před veřejností za svůj nízký původ styděl a tak honil vodu, byl za inženýra nebo doktora podle potřeby, byl blbý jako pondělí, psi to oboje cítili a zalézali hluboko do bud, když procházel kolem. No ale abych se dostal k tomu, proč o něm mluvím, on měl takovou svou okřídlenou větu, kterou myslel vážně, tak byl blbý, a ta jeho věta zněla: „Dejte mně k ruce dva inženýry a udělám vám cokoli!“
Jindy zase jsem slyšel někoho vyprávět pohádku a namísto „za sedmero horami“ ten moudrý, vtipný a nápaditý člověk řekl „za sedmero Andami“ a mně se to velice silně zalíbilo, sedmero And je krásné, neboť shodou okolností mně dcerunka má velehorská před nedávnem poslala pár obrázků z Macchu Picchu, a tam, představte si, stály v popředí na jedné z teras pobořeného města dvě krásné vznešené lamy huanako, černé s bílými tvářemi, stejné jako mají v Lešné, líbí se mně africké impaly a tyhle jihoamerické huanako, některé národy jim říkají guanako, ale mně se to nelíbí, připomíná mně to guáno a to jak jistě uznáte, není moc hezká asociace. A pak ještě jedna africká lama. co skáče jako pánové Jaroslav Bába nebo Tomáš Janků, skoro jakoby se ve vzduchu zastavila a pak se zlehka snáší na zem aby zase rychle se odrazila a opakovala svůj paragliding bez paraglidu.
Vy se mně budete divit, jak to přijde, že poeticky naladěný stařec dokáže myslet u obrázku dvou vznešených lam na Macchu Picchu na jídlo, ale sorry, to jsme my, Štíři, jestli si vzpomenete na tu bajku s žábou a štírem. A já jsem vedle štírství v našem horoskopu ještě odsouzen být tygr, kov a jang v čínském, tak co po mně chcete? Neobyčejně prostě mě s lamami huanako napadlo, že nevím, jak by z nich chutnaly klobásky. Ta elegantní stvoření přece nic špatného nežerou, jen by se to asi muselo naložit do láku nejméně na tři týdny, aby to maso zkřehlo, jsou to přece jenom drobnější krávy trénované v těch kopčanech, však to znáte.
A víte, co je paráda? Slyšet v hospodě citovat sebe sama, třeba „Četl´s to, vole, prý klobásky z lam huanako, já se z něj poseru!“ Bože to je slast, slyšet svá vlastní slova z cizí huby, dovolte mně citovat Pospu, nebo jak říká Pospa, to je skoro jako když někdo řekne: “Jak píše Koukolík nebo jak říká Bělohradský,“ To dělá kdekdo, napodobit a vykrádat, ale převzít někoho takříkajíc oficiálně, citovat přímo jeho vtip, to je vyšší stupeň, to už je půl kroku pod nirvanou, všichni komici jsou seřazeni v smuteční průvod.
Ale já mu řeknu: „To nic není, já tě slyšel tuhle s tvou starou, jak ti říkala, ať si ze mě nebereš příklad a ty klobásy z lam huanako nežereš! A ještě říkala, že jsi ode mě chytnul akorát tu chvástavou hubu!“
