Každého z nás někdy opustil někdo blízký. I malé děti a zvířata bývají opouštěna, někdy na chvíli, někdy nafurt. Ponožky to dělají na furt a tak mám pro vás nabídku.
Někomu někdo zemřel, jinému utekl neznámo kam, někde chcípl pes a někoho opustil předmět jeho tělu bližší než ruka maminky. Stalo se mně to už tolikrát, že bych se vůbec nedivil, kdybych někde zaslechl žalm za ztracenou ponožkou. Nikoli ponožkami, ponožkou, singulár je správně. Nikdy se vám v pračce neztratí obě ponožky najednou, vždycky se v nestřežené chvíli do světa vydá jenom jedna, z páru větší individualistka.
Nejdříve jsem si myslel, že to má co dělat s chemickým složením materiálu, ponožky pečlivým rozborem svého nálevu v pračce zjistily, že je ve várce příliš málo běžného pracího prášku, neperoucího a nešetřícího barvy v takové míře, jako náš nový super extra, špíny se zbavíš. Prostě je tam málo kouzelného dědečka na tolik polyesteru nebo bavlny nebo z čeho se takové ponožky vlastně štrikují a statisticky podchycené vnímavé ponožky neobyčejně prostě mezi sebou vylosovaly jednu, která zachrání čistotu ostatních sester a spáchá rituální sebevraždu skokem do vypouštěcího hrdla. Leč musel jsem tuto možnost vyloučit, nenacházeje v sítku zdobícím ono hrdlo žádné mrtvolky malých nevinných ponožek.
Harakiri tedy ponožky s největší pravděpodobností nepáchají a přesto mizí. Z pračky vždycky vytáhnete jen jednu a po druhé se slehne buben.
Už jsem měl období, kdy jsem si kupoval třeba deset stejných párů a vyřazoval postupně děravá individua. Pravda byla, že jsem ke konci života té dávky měl páry poněkud nesourodých odstínů, jak se je podařilo zaprat v různých várkách prádla do poutavých jarních barevných nádechů. Nechtě chodit v ponožkách, které by vzbuzovaly v neznalém pocit, že jsem si při poslední návštěvě Nepálu nakradl modlitebních praporců, které dnes ve střední Evropě neznabožsky používám jako onuce, musel jsem tuto praxi opustit.
A tak po vzoru rozhazovačných buržoů dál kupuji každý pár jiný a každou osiřelou sestru, narodivší se původně z jednovaječných dvojčat, pohřbívám pečlivě do papírové hrobky od mých bot číslo 46. A nikdy, pravím nikdy, se mně zatím nestalo, že by se jednobuněčné sestry v hrobečku s třemi pruhy zase shledaly, jak se to stává v jednom dosti pitomém pořadu nejmenované televizní stanice, kde se shledávají lidé, kteří se původně neměli nikdy shledat. Kdosi v televizi vzal na sebe úlohu boha a zasahuje do osudů lidí, no věřili byste tomu, kdyby to nebyla pravda? Televize ex machina!
Obklopen osiřelými ponožkami, jsem přemýšlel a lámal si hlavu jako Sherlock Holmes, dokonce jsem se vedle kouření elegantní bryerky chtěl začít učit hrát na housle a šňupat kokain, abych se svému vzoru co nejvíce přiblížil, leč nesmírně zajímavá příhoda z dnešního rána mně zachránila život. Tedy soudím, že na kokainu bych vydržel déle než při hře na housle, protože všechny odolné povahy, co by byly odsouzeny k poslechu mé produkce, by dozajista prohlásily, že co se týče mé hudby, dávají přednost kočce, uvázané za ocas před okenní tabulí. Slabší povahy by zaútočily bez výstrahy.
Co se nestalo. Jdu dnes ráno parkem a kochám se jako pan doktor ve známém českém filmu. Zpravidla při své charakteristické chůzi mívám ruce složené na místě, kterému se česky libozvučně říká „za prdelí“ ale dnes mě něco nutkalo jimi volně komíhat podél trupu. Povšimněte si, že jsem to nadpřirozené puzení už cítil předem. Tak poslušen podvědomé touhy pilně komíhám a něco se mně začne žmoulat v podpaždí volně tempující pravé ruky. Nejdříve tomu nevěnuji pozornost, to se mně někdy stává, že nohavice nebo rukáv je jat nevysvětlitelnou touhou přemístit se na nezvyklé místo a tam pitomě povlávat. Když mně z krátkého rukávu polokošile však začal vylézat kus materiálu stejné barvy jako košile, zpozorněl jsem. Vždyť si prádlo skládám pravidelně a nikdy tam žádná podšívka nebyla. Vezmu ten šedý cucek do ruky a to mě podržte, šedému tričku se vylíhla šedá ponožka! Jedna, samozřejmě. Pravé podpaždí zrodilo ponožku, levé nic, nejspíš při nějakém prudkém pohybu potratilo, protože o návštěvě svého levého podpaždí u andělíčkářky nic nevím. Ale já nejsem hamoun, stačí přece mít jedno podpaždí plodné, většina lidí nemá ani to.
Moje modlitby byly vyslyšeny, sláva bohu na výsostech! Teď už jen stačí vysledovat, která trička jsou těhotná a jak se jim nejlíp rodí. A také si musím pohlídat, abych nevyseděl šotka jak hloupá Barka z jedné roztomilé pohádky. Takže kdybyste potřebovali nějakou jednotlivou ponožku, já vám ji vysedím a vylíhnu. Jen si řeknete barvu a velikost. Já obleču tričko dané barvy a velikosti, vyrazím do parku na to místo a už to pojede. A ve volných chvílích bych rodil fusekle do foroty. Jak říkám, to bude kšeft: Prodejna kusových ponožek.
