Určitě vás už mnohokrát zastavil známý s prosbou o radu nebo pomoc v nějaké věci, v níž jste odborníkem vy a on nikoli. Přátelská výpomoc. Nic proti ní. Ale pak vás zastaví člověk, jemuž jste pomohli v rámci svých pracovních povinností a on se toho dožaduje i nadále, neboť neumí rozlišit váš pracovní čas od vašeho volna.
Ne že bych nepomohl, nevyhověl, někdy i rád, když před sebou vidím bezradnou a zoufalou babičku a ne ulízaného chlápka s kravatou sténajících barev, ale příčí se mně, že se rozdávání vědomostí zdarma na ulici stalo u nás pro tyhle neomalence jakýmsi zvykem. Prostě ty to víš, tak co ti udělá, když mně to řekneš. A není to jen o času, úsilí a penězích, investovaných do získání těch potřebných vědomostí, i když i o nich. Lékaři a právníci stejně jako automechanici a stavaři mně dobře rozumějí. Laická veřejnost po nich chce radu nebo rozbor klidně v okamžiku, kdy spěchají ke svému zubaři. A běda, když si dovolí říci: "Navštiv mě v pondělí o půl jedenácté dopoledne v mé kanceláři, ordinaci, dílně, tam se na tvůj problém podíváme v klidu, kamaráde. Jo, a moje hodinová sazba je tolik a tolik." Co pes, ani myšička by si od nich kůrčičku nevzala.
Ale já si věc vyřešil.Cílevědomě a systematicky si pro veřejnost buduji pověst podivína a mám klid od těchhle lidí. Když mě poznají pouze takto povrchně, neobtěžují mě žádostmi o pomoc anebo radu, ono je dost těch vzdálených známých a jejich známých a spolužáků, kteří po dvaceti letech bezkontaktního stavu klidně řeknou do telefonu: "Čau, jak se máš, víš co bych od tebe potřeboval?"
A tak když potkám nějakého takového "dobrého kamaráda", když slyším, jak už už směřuje k tomu, co ho trápí, předběhnu ho a prohlásím: "Člověče, to je ti zajímavé, poslouchej. Četl jsem před nedávnem cosi od Franka Meyera, to je takový guru moderních konzervativců, hodně uznávaný v Americe, Evropa jej bere s rezervou, protože jeho pojetí konzervativizmu je dost proti srsti konzervativní Evropě, která svůj konzervativizmus už celá staletí kultivuje a modernizuje. Bez obav, jasně, osvětlím ti ten paradox, který se mně ostatně dneska podařil mimoděk, kdysi jsem miloval paradoxy a pár jsem jich vymyslel uvedl v život, vzpomínám si jen tak namátkou, že to mimo jiné byl charakterní prdelolezec nebo žulová améba, ale kdoví jestli ony to nebyly protimluvy, oxymórony, spíše než paradoxy. No jo, to víš, v přemýšlení o lidském konání nelze dosti dobře vymezit absolutní hodnoty, protože vše se ti tak nějak pořád pohybuje pod rukama, antické "panta rhei" v živoucí podobě, chápeš? Moje pojetí hlupáka nebo mudrce bylo zcela jiné před deseti lety jako je letos, a to nemluvím o dvou odlišných lidech, jak si tyto termíny definují dva odlišné mozky, proto také ve všech úvahách každý rozumný říká úvodem ve vymezení pojmů : Nazvěme pro účely této úvahy chytrým člověkem toho, kdo má názor na své činy podložen rozvahou, že ..." a následuje šestkrát za sebou "if", použiji-li jazyka programátorů."
To už zpravidla ten dobrák se loučí a odchází roznášet do okolí, že jsem se zbláznil nadobro a začínám být svému okolí nebezpečný.
No ale poslyšte, to opravdu je zajímavé, on ten milý Frank Mayer za konzervativní považuje absolutní popření ideologií, pouze a jenom svoboda jednotlivce, což pro Evropany znamená spíše anarchii. A tak se milá Amerika se svobodou pro každého stala poznenáhlu zemí policejní (jistěže ne celá, Amerika není jen Big Apple nebo jenom Cripple Creek), a je dnes tak daleko, že nám připadá svázanější než náš se štěstím přežitý socializmus. Když do takové navenek velmi svobodné společnosti, sešněrované právními předpisy a normami, vstupuje filosof, volající po svobodě, vítají jej všichni, protože každý už má svobod druhého plné zuby. Jenže svobodu si každý bohužel představuje jinak, málokdo ovšem tak, že by se se svou svobodou uklidil za svůj plot a venku nechal žít svobody jiných. No a to právě jsou ty moje svobody v neděli dopoledne na ulici při řešení cizích problémů, které nota bene si způsobil on sám svým přezíravým postojem v minulosti k něčemu, co byla jeho povinnost.
No ale abyste si to nemysleli nakonec i vy, že mně hrklo v pendlovkách, jak se říká, svěřím se vám s něčím jiným, někdy se stane, že si nemůžu honem vzpomenout na jméno muzikanta, kapely, název filmu, z něhož mně táhne hlavou úryvek. Vzpomínám si, že jednou jsem si několik dní nemohl vzpomnět, jak se jmenoval ten francouzský film o předměstském řezníkovi (Delikatesy, ať vám to nevrtá hlavou a můžete klidně spát, vy, co jste na tom jako já), co za války prodával lidské maso, a nebyl to žádný horor, kultivovaná francouzská záležitost, to je na evropské kinematografii příjemné, že nespotřebuje hektolitry kečupu na vyjádření kanibalizmu, že nechá na nás samotných, ať si tu scénu natočíme a promítneme v palici sami. Vysvobodila mě až dcera, když jsem svůj problém před ní zmínil.
Sakra, to jsem si dal, to se mně stává i s melodiemi, proto se vyhýbám poslechu rádia, kdybych si ráno nechal něco do palice vmontovat, už bych se toho celý den nezbavil, proto je také dobře poslouchat obtížné melodie, které nemám schopnost si zapamatovat ani na desátý poslech, ačkoli pár témat z klasiky už mně hlavou také povlává, Aleluja z Mesiáše, Rossiniho Tarantella nebo taková Habanera z Carmen, Bizet vůbec je vlezlý, promyšlené a napínavé Ravelovo Bolero, no a to nemluvím o Wagnerovi, ale i Brahmsovy Uherské tance, je toho moc, co mám rád a často si v hlavě po svém interpretuju. A když lidem kolem stolu vyprávím příběhy, prokládám je takovými melodiemi, lidé je znají a živě reagují, třeba jen zapískám pár tónů z Bizeta a řeknu, že Carmen měla ráda toreadora, protože byl smělý a pozor si dal ...
