Lidé si zpravidla navzájem přejí vše nejlepší do budoucna, ale tu si netřeba přát, tu si každý vyvedeme, jak nejlépe umíme, a tak jsem si řekl, že budu lidem přát krásnou minulost.
Jenom si představte, co je kolem unavených, zapšklých, zneuznaných a vyhořelých človíčků s mizernými vzpomínkami, co mají problém ráno vstát a zapitvořit se na sebe do zrcadla. A co je jich odrůd, víc než jablek. Nejsrandovnější jsou ti, co mohli být prezidentem, kdyby chtěli. Hned za nimi se nachází velkoskupina těch, co mohli mít kohokoli, ale přesto zůstali sami. Pak tam máme notorické chlubílky, kteří vlastní šeď usilovně lakují na růžovo. A pak jsou tam ti, co za nimi všichni chodili o radu, takoví ti, co za nimi přišel zoufalý ředitel podniku, v němž pracovali v nádvorní četě, a zoufale se jich ptal, jestli má zavést výrobu toho nového krámu nebo ne.
Znával jsem jednoho, co ve značně pokročilém věku, ve věku tak pokročilém, že měl problém obout si boty správně, tvrdil, že se svou takřka imobilní přestárlou manželkou dodnes večer co večer obcuje, přiznával provinile pouhou jednu jedinou soulož, ale zato každý den. A jeho stejně stižený přítel trumfoval tím, že tedy nikoli sice každý den, ale když to na něj přijde, tak to dokáže ještě osmkrát za večer. My, tehdy mladí, jsme jej vždy opravovali v tom smyslu, že se nepočítají jednotlivá zasunutí penisu do pochvy, tzv. štychy, nýbrž čísla celá a dokončená, z mnoha jednotlivých štychů se skládající. Nevěděl, co máme na mysli.
A tito pardálové, posteloví akrobati, mě přivedli na myšlenku přát lidem krásnou minulost, nikoli tu, co si vymýšlí, aby svému zašedlému bytí dodali jakéhosi lesku, nýbrž tu opravdovou, prožitou. Prostě jim přát, aby si nemuseli vymýšlet, když mluví o své minulosti. Nebo aby si museli vymýšlet, jen když si chtějí na něco postěžovat. Chápete, ti lidé se chytí za nos a začnou od teďka žít tak, aby měli zítra krásné vzpomínky na dnešek, takže popřeji-li jim krásnou minulost, začnou ji ve smyslu mého přání žít v téhle chvíli, ten lepší život nelze odložit na zítra, začít s něčím zítra znamená, že s tím nemůžeme začít nikdy, protože zítra bude přece dnes.
Nikam nespěchej, bude znít první rada, pokud se někdo zeptá jak na to, aby měl krásnou minulost. Podívej se na strýčka Pospu, také nikam nespěchal, celý život se šoural a koukni kam až došmajdal, ve všech ohledech je hodně daleko, žádný spěch, „netoužím být brzy na konci,“ říkával jsem lidem, co se posmívali mému tempu, všichni oponovávali „kdo rychle dává, dvakrát dává,“ a já zase říkal, že u některých bab mně stačilo, když mně dala jednou, podruhé bych se styděl tak opít, jdu životem a věci nepoháním, mají svůj čas a vždycky si mě našly, a ty, které si mě nenašly, ty asi za moc nestály, když se nesnažily, věci jedny nešťastné nepoznané.
A hlavně se nezlobte na práci, ona za nic nemůže, za všechno mohou trpaslíci v nás, jsme jich plní, oni nejsou vidět zato jsou cítit, teda ne že bych měl smradlavé trpaslíky, ale jsou cítit, když se perou za čelem, to přece znáte, migrény a jiné slastné stavy, a jiní se perou na srdci a ještě jiní v zadku, jsme jimi prolezlí a nesmíme je zabít, protože bez nich bychom si nebyli jistí, že ještě žijeme.
Co by ještě tak chlapi řešili, když už mají všechno vyřešeno, a vědí naše milované berušky od kdy? Od tehdy, kdy se ještě v chlapeckém věku trápili jako psi, zatímco berušky jim odstrkovaly se smíchem ruce, kdy říkaly „až jindy, až příště!“ když chlapci chtěli teď, a tak se stalo, že chlapi poznali, že je lepší si to koupit než vybrečet a šli makat, aby vytloukli penízky a koupili si Miss World, která se kolem nich bude vinout jako psí víno, teda když těch penízků budou mít tolik, aby je ani ona nedokázala rozházet.
Ti línější chlapi se naučili chlastat a už to neřeší, je to jako s Dylanem nebo Párply, vždycky když vidím plakát na ně, říkám si: „Měli jste tu být, když jsem vám věřil, když jsem v to všechno věřil, dnes běžte do zadele, milionáři, jak vám můžu věřit, že vás trápí svět a peníze a holky, když jste přiletěli s Miss severní Ameriky tryskáčem!“ Viděly to berušky někdy takhle, že jsou vlastně na vině ony? Že to zavinily už když ještě byly holky a zocelovaly nás kluky tím, že nás odháněly? Dnes jsme zocelení a neřešíme už nic, čemu by se kdo divil?
A že píšu jako starý chlap? Vždyť já jsem starý chlap, nesmíte zapomínat, že mně bylo asi pětadvacet nebo třicet, když jste se narodili. Že v té době už byla tuhá normalizace a my měli za sebou skvělá šedesátá, viděli v normální distribuci ty skvělé novovlnné filmy a četli ty skvělé knihy, které jsou dnes v učebnicích, poslouchali tu muziku, která se hraje dodnes na všech stanicích, jak mám psát, když jdu za pět roků do důchodu a už jsem toho tolik viděl a zažil, jak můžu psát jinak než jako starý chlap, ani bych jinak nechtěl, jestli to mohu posoudit zatím ještě střízlivým okem, nechtěl bych být zase nazpět hloupý a muset se starat aby tomu tak nebylo, byla to dlouhá cesta a jsem rád, že ji mám za sebou, jakkoli to zní blbě, obyčejně se říká, že si staří přejí být zase mladí, mě na stáří krom nemocí a bolestí neškrabe naprosto nic, mně je v roli dědka dobře, nemusím se už ohlížet na nic a na nikoho, každému můžu říct bez obalu, co si o něm myslím, teda krom blízkých. A když se nad tím tak zamýšlím, tak ani nikomu neříkám, co si o něm myslím, protože se mně nechce už ani zraňovat, tak jsem starý.
