řekl v památný únorový den první dělnický prezident Gottwald a já jej parafrázuji tím, že říkám, že jsem se právě vrátil z Prahy a tak vám o tom s menším zpožděním podávám zprávu.
Asi v osm ráno jsme vyrazili s mým mladým společníkem a dvěma řízky s chlebem v alobalu, dvěma mandarinkami a PET láhví Hanácké kyselky na dalekou cestu (v zácpě na dálnici řízek jako když najdeš) do matky měst, kam jsme přibyli už v jedenáct, o půl dvanácté už jsme parkovali před fakultou tělesné výchovy a sportu, kde se pohybovalo mnoho podobných buranů, jako jsme byli my.
Tu a tam jsme byli promícháni mladými lidmi, kteří se v tom prostředí pohybovali přirozeněji ale bohužel byli z valné části paraplegiky nebo alespoň oberlouny, sport opravdu přináší mladým mnoho rozkoší v tom, že se mohou pak takřka neomezeně dlouho válet v sádře, ale také tam ze vchodu vyšly a po schodech scházely dva páry dívenek, z nichž jedna vždy měla přes oči takovou tu látkovou masku, kterou si ve filmech dávají komici přes obličej v letadle, když předstírají spánek, nebo v jedné z televizních stanic si tou škraboškou zakryjí oči herci hádající jméno známé osobnosti, s níž přijeli do studia v jednom autě.
Jedna dívenka tedy poslepu šla a ta druhá ji vedla ze schodů a tak se zřejmě tak uměle oslepená učila pocitům slepce, kterému třeba hodlala po vystudování fakulty dělat partnera nebo vodiče při sportování, ale zpět k účelu cesty, když jsem tak asi po dvanácté vešel do budovy, byl v běhu předcházející test, tak jsem musel přijít skutečně až na tři hodiny, kdy jsem měl napsáno v pozvánce zahájení, bylo nás v každém z běhů 250 adeptů, vesměs submisivní manželé a partneři ctižádostivých žen, z obličejů mužů čišela nejistota, kterou se marně snažili zastírat manipulací s mobilem nebo aktovkou a podobnými obezličkami.
Žen tam bylo jen maličko, tak dvacet odhadem, ve vědomostních soutěžích zřejmě emancipace ještě příliš nepokročila, rozhodně ne do té míry jako v domácnostech, ženy se nerady veřejně ztrapňují a navíc ty ženy, které se konkursu zúčastnily, byly převážně kolegyně profesorky Eckertové, kterou ve známé volbě královny krásy na polární stanici předčily i dvě cvičené tučňačky.
Při vstupu jsme dostali očíslované testy s šedesáti otázkami, list papíru s předtištěnými odpověďmi a)b)c)d) a s hromadným startem jsme odstartovali do odpovědí, na něž jsme dostali 45 minut, po patnácti minutách jsem byl hotov a jako třetí jsem odevzdával vyplněný test, v němž jsem měl 34 správných odpovědí a tak jsem se hned na místě dověděl, že jsem splnil podmínky postupu do soutěže, které tvořilo minimálně 33 správně zodpovězených otázek, dostalo se nám informace, že kdo postoupí, bude v průběhu jednoho až půldruhého roku kontaktován a pozván k natáčení.
K těm výsledkům, neumím si představit, jak se s těmi otázkami potýkají lidé menšího než velkého rozhledu, já jsem to valil stylem „první dojem“, co mě napadlo jako první, jsem tam uvedl, neztrácel čas výpočty kolik promile obyvatel zeměkoule tvoří počet obyvatel Česka, přemýšlením která ze čtyř národních písní má interval mezi prvními dvěma tóny odlišný od tří zbývajících nebo co z velké části poničilo Basilej v r. 1365, zda to byla lavina, povodeň, požár nebo vichřice, která součást příboru je v němčině mužského rodu, zda lžíce, vidlička, nůž nebo nic, od koho získaly legendární Rychlé šípy známého Ježka v kleci aby jej posléze předaly Velkému Vontovi, tady už mně ty navrhované možnosti vypadly, protože jsem žádného Foglara nečetl, nečtu a pevně věřím číst nebudu, když dnes o mládí čtu se zalíbením Karola Sidona a jeho postřehy z židovsko maďarského dětství, a ta jména nikdy neslyšel, snad jen Široko, protože tak se jmenuje stepní vítr, jeden z modelů Volkswagenů a také jedna z LP Paca de Lucii.
Kdo byl autorem opery Europa a ještě cosi italsky, jíž byl otevřen v r. 1778 operní dům v nějakém menším italském městě, jehož jméno mně už také vypadlo a z těch skladatelů jsem znal také jen jediného, jakého tvaru byly stupně vítězů na mistrovství světa v atletice v Paříži r. 2003, zda kruhové, oválné, obdélníkové nebo hvězdicové, jak se správně píše Rubens Barrichelo a bylo tam několik možností se zdvojenými různými souhláskami, jak se jmenuje tatínek Ivy Bittové, zda Bitt, Bitta, Bitto nebo Bittový, snad jen u nějakých tří nebo pěti otázek jsem si byl jistý, jedna bylo křestní jméno amerického černošského moderního básníka Langstona Hughese, druhá kolik se dá vyhrát bodů v základním kole téhle soutěže a ještě pár takových hloupostí, teprve později jsem pochopil, jak velký odpad tam předpokládají, byl jsem jedním z masy lidí, která byla pozvána ve čtyři testovací dny k pravděpodobně třem ale spíše čtyřem běhům denně, takže těch 750 lidí ročně (3 soutěžící krát 5 dnů v týdnu krát 50 týdnů) je vybráno z nějakých 3 – 4 000 adeptů.
K Praze, je skutečně krásná, ovšem na Plickových nebo Sudkových fotografiích, nic z ní dnes už nemusím vidět na vlastní oči, objel jsem ji velikým obloukem a chvíli kufroval na takové pitomé křižovatce, s doptáním to bylo dost ubohé, protože obě auta, která mně zastavila (Pražáci zřejmě nezastavují) na tom byla ještě hůř, jedni byli z Bíliny a bloudili také, druhý také jen projížděl a jméno čtvrtě nebo ulice mu nic neříkalo, perfektně bych se orientoval podle dopravního značení, kdybych chtěl jet do Děčína nebo do Karlových Varů, ale jméno oné čtvrti mně bylo na cedulích upřeno, tak jsem dvakrát projel jednou větší křižovatkou, pokaždé z jiného směru, až jsem se nakonec ze zoufalství vydal zase zpátky a o kus cesty zpět vjel do té čtvrti úplně odjinud, jenže je to tam samá jednosměrka a všechny vedou ven z Prahy, zatímco já se potřeboval dostat směrem k centru, tak jsem si procvičil otáčení a couvání lépe než v autoškole, nakonec to vyšlo. Navigace? Nač? Už mě tam neuvidí.
Na oběd jsme si zašli do takové té předměstské čtyřky, jak by se dříve řeklo, klasické bluesové omlácené hospody na guláš (ti pitomci za účelem extrabuřtů jej nazvali sládkovský a kydli do něj podržte se hodně velkou lžíci tatarky a ne smetanu, hovada, a já měl plněné papriky s rajskou, která byla skořicová, aby měla alespoň nějakou chuť), ceny přijatelné ale ta jejich strašlivá odloučenost od zdravého rozumu, mě to děsí ale mladým to asi přijde zajímavé, takové zběsilé kombinace chutí, oni si opravdu do všeho serou kečup a tatarku, já to jím každé zvlášť, v jakýchkoli kombinacích a množství ale ne v jednom soustu, jejich život jim přichází tak planý, že se musí takto mstít sami sobě? Nechápu.
