Poslyšte, co jsem pro vás vykonal

Vzal jsem si ráno do práce deštník, na rozdíl od dvou předešlých dní, kdy jsem nosil moderní „wet look“ čti „zmoklá slepice,“ takže nejpozději kolem poledne bylo mělo vyjít sluníčko a všechno by se mělo rozusmívat.

To ale přece všichni znáte, ty chvíle, kdy byste nejraději napsali svatému Petrovi, že když tomu rozumí jako koza petrželi, tak ať se na to dělání počasí vyflákne a jde třeba pytlovat písek na Saharu nebo ještě dále, až na ta temná a vlhká místa. Bezpečně znáte ty dny, kdy už brzičko zrána kahany běsní a nebe je jako šmolka, v poledne se to zatáhne a když otevřete dveře na ulici a jdete z roboty domů, nemá počasí nic lepšího na práci než cedit a cedit. Vy samozřejmě nemáte deštník, protože v takové ráno by si ho bral jenom idiot (promiňte, idioti!). A pak jsou ty dny, kdy prší jako na Venuši třetí den za sebou a vy teda si řeknete: „Tak, a už toho mám dost, chodit pořád s mokrým šosem jako Česílko,“ a vyzbrojíte se velkým rodinným palazórem. V tu chvíli, kdy už jste tak daleko od domova, že by nemělo smysl se vracet, vítr odfoukne mraky a slunce zarumpluje všemi pákami a žhaví jako vysoká pec. To jsou ty chvíle, kdy si jako ten umírající Šerpa na Everestu řeknete zlomeným polohlasem : Power is gone! Ale navečer na letní zahrádce místní restaurace, když servírka v minišatičkách s udatným dekoltem přinese první pivo a v předklonu píše první čárku, to se síla zase vrátí, deštník je oběšen na opěradle židle, Šerpa opět povstane, krajina rozkvete ženskými zadečky a dívčími ňadry, jen kveťte, moje obrazy!

Ale vraťme se k deštníku. Měl jsem jeden starý černý, s bambusovou rukojetí, leč to by nesměli mí drazí miláčci být mýma drahýma miláčkama, došel k velké úhoně, když nahrazoval padák při skoku ze skříně na válendu, a načisto ho dorazila funkce kordu při přeboru prvního patra v šermu fleretem. Tak teď mám úplně obyčejný černý s černou plastovou rukojetí.

Doma máme deštníků snad deset, možná i víc, sčítání deštníků ještě u nás neproběhlo a možná by ten návrh ani neprošel parlamentem, a kdyby i snad prošel, určitě by ho neschválil prezident. Co já vím, já to ani nezkoušel. Když jdeme s mou paní někam spolu, máme k tomu účelu pořízen velikánský padákovitý udělátor se skotským vzorem, koupili jsme jej před mnoha lety za nějakých 10 000 lir v San Marinu, kde jsem se jej pokusil zapomnět už za rohem na veřejném záchodku. Ale ta moje ze všech nejmilejší vám mě pro něj hnala jako bych ztratil nepojištěné dítě s jejím platinovým řetízkem zdobeným diamantem velikosti holubího vejce kolem krku. Gargantuovský padák stál poklidně opřen v rohu, ti Češi v cizině snad ani tolik nekradou. Ještě si vzpomínám, chtěli jsme si tam koupit krásný švýcarský armádní nůž, ale už jsme neměli tolik lir, kdybychom tam pořád nekafíčkovali, tak by to vyšlo, takhle nám sežral zbytek peněz ten palazór a amareto, jejich mandlová kořalka, ale ten nůž byl líbivý s khaki střenkou, jaká se sem nedováží, khaki tak trošku do feldgrau, tady jsou jen červené, maskáčové, černé a šedé, tam ta byla taková krásná khaki, co je dneska strašně moderní ale tehdy byla úplně jako zjevení.

Tak jsme si své oblíbenečky s několika málo želízky (nemáme rádi ty kuriózní leč nepoužitelné podivnosti suvenýrového typu) koupili oba až tady ve speciálce, když byly v akci, jenže byly u nás v akci pořád dražší než tam bez akce, stejně jako ten minét (moje babička říkala deštníku minét, jak k tomu výrazu přišla, to je jedno z tajemství přírody, menuet pokud vím nikdy netančila a další z významů toho slova, totiž označení polohy 69, bylo pro ni zaručeně velkou neznámou). Tak ten náš velký minet se skotským vzorem tam stál tehdy v přepočtu nějaké dvě stovky a tady hezký dámský dvojnásobek a výše, pěkně nás tady dřou, naši milí obchodníčci.

Už nevím v jaké souvislosti jsem si vzpomněl na mou neúčast v jedné hloupé televizní show. Na ulici se ptají moderátoři lidí na nějaké vykutálenosti a pak sestříhají ty nejblbější, stal jsem se nechtěným účastníkem takové hry, když mě zastavili u nás na ulici a zeptali se, jestli vím, co je prokurista. Tak jsem jim odpověděl, že otázka byla položena chybně, že držitelem prokury může být pouze fyzická osoba, tudíž bylo na místě se zeptat „kdo“ je prokurista, no a vzhledem k tomu, že prokura je písemné zplnomocnění, tak se jedná o písemného zplnomocněnce k zastupování, další otázky neměli a rozloučili se. Asi jsem nebyl dostatečně reprezentativní vzorek populace, neboť jsem se nechoval jako idiot a neměl charakteristickou slinu v koutku úst. A tak jsem přišel o možnost dostat se s minimální námahou na televizní obrazovku.

Moje paměť už připomíná pouhé řešeto, vždycky zůstanou k dispozici jen ty největší kusy, všechno ostatní propadne do nějaké černé díry, připadá mně, jako bych rohlík k snídani zapíjel čajem uvařeným z vody řeky Léthé, a tak na sítu toho řešeta vedle sebe leží vzpomínky na ten nůž, na prokuristu, na deštník a na prd.