Pominula doba triček s nápisy

Byly v mé minulosti doby, kdy mně nestačila trička z konfekce, a puzen obsedantní touhou po originalitě byl jsem nucen si unikátní tričko vyrobit. Tričko je výkladní skříní hlavy nositele a zastupuje hesla na transparentech alegorických vozů z prvomájových průvodů nedávné naší minulosti.

Prostě musel, ale opravdu musel, jsem si svého času vyrobit tričko s obrázkem Jimiho Hendrixe nastříkaným přes vystříhanou šablonu obyčejným sprejem na kůži (tehdy byly ve spreji k mání barvy toliko dvou druhů, na kov a na kožené míče a boty). Kresbu na šablonu jsem pracně vyrobil pomocí mřížky zvětšením fotky z festivalu v Monteray. To je doba před léty přibližně třiceti pěti. Před léty dvaceti pěti jsem už vyráběl svá trička za pomoci profesionálů. Nakopíroval jsem na tehdejším xeroxu fotku a nápis na jeden papír a tento předal do sběrny, kde mně tu A4 nějak přenesli na trička. Měl jsem tehdy dva motivy. Známou fotku Johna Lennona s typickými brejličkami přes zavřené oči doplněnou nápisem John Lennon, Ora pro nobis! Druhý motiv byl pro změnu Jimi Hendrix s nápisem vykradeným z Nicka Maya: Bylo zářivé listopadové ráno a mrtví byli mrtví.

Všechna čtyři trička (každý motiv ve dvou barvách) mně byla po nějakém menším sléze odňata za účelem nošení vlastními dětmi. Nebudete se přece prát o oblečení s pokrevními příbuznými.  A také je zde jiný prozaický důvod, už jsem do nich nevlezl. Teda, nevlezl, do trička se vlezete vždycky, chce to jen dostatečně chtít, ale jak Jimi tak John na mé rozlehlé hrudi po tom relativně krátkém čase, který uběhl od jejich výroby, vypadali jako Fatty Arbuckle nebo Jan Libíček (vzhůru do encyklopedie, oddíl historie filmu, podoblast komik) a nebyli k poznání. Vlastně si byli dost podobní, když o tom tak přemýšlím.

Leč dnes viděl jsem i mladého muže s tričkem, na němž byl název nakažlivé sněti slezinné, postihující hovězí dobytek, ten mladý muž hrdě kráčel ulicí a na jeho černém tričku byl nápis Antrax. A viděl jsem dívenku, která vypadala velmi spořádaně a na tričku nesla nápis everybody´s girl, ostatně dcerunka moje roztomilá nosila ve svém období tričko celé hustě drobounkým písmem popsané nápisy: fuck school, fuck parents, fuck earth, fuck animals, prostě fuck celý svět!!! A přitom jí na všech těch vyfuckovaných pojmech hodně záleželo. Co se dá dělat, než člověk dospěje, nahlédne do mnoha slepých uliček. A jsem hrdý na to, že jsem jí dokázal tolik slepých uliček ukázat.

Já sám už jsem nějak vyrostl z triček s nápisy, vyjadřujícími postoj nositele, měl jsem jich pár ale dnes nosím spíš jednobarevná nebo s pár pruhy, spíše polokošile než trička, chodím oblečen přiměřeně věku a postavě, protože to nejspíš nevíte, jsem vlastníkem ojedinělé postavy, kterou vodorovné pruhy opticky zeštíhlují. Vždy mně byli k smíchu páprdové, kteří se snažili být in a nosili módu mladých, u ženské se to jaksi přehlédne, když je stará za mladou, u chlapa jsem na to citlivější, chlap má být osobností i v pytli, a když není, hadr mu k tomu nepomůže.

Ale co po hadříkách, načněme jiný soudek. Já se prát umím (dělal jsem v mládí volný styl a sebeobranné techniky) ale nikdy jsem se nepral, ani v dětství, pokud si vzpomínám, možná to bylo tím, že jsem na rváče působil nějakým uklidňujícím dojmem nebo si na mě netroufali, těžko říct, a na vesnici na zábavách jsem dělal vyhazovače, kterého volali k těm kohoutkům, co se právali rádi. Vždycky jsem se s nimi dokázal domluvit bez agrese, nakonec mě zvali na panáka, to se zase nesmí odmítnout, protože by to chápali jako pohrdání, jako urážku, no ale to je dnes už jedno, už taková prostředí nenavštěvuju.

Co ale nevím, jak bych reagoval, kdybych se dostal do situace, v níž zahynul ten televizní střihač Velíšek, jestli si na něj vzpomínáte, když šel pomáhat nějaké ženské, kterou ohrožoval chlápek s pistolí, to je blbá situace, protože když na něj promluvíš, obrátí svou pozornost k tobě, a když se přiblížíš nevšímavě a zblízka jej zneškodníš kopem nebo úderem, může se stát, že se jeho advokáti na tebe vrhnou jako supi, protože jsi mu způsobil újmu, když on s maketou pistole zdvořile přemlouval tu paní, aby mu poskytla menší finanční obnos jako nevratnou půjčku.

V takové situaci jej musíš zastavit první ránou, když má pistoli, na druhou už nebudeš mít čas, a to se snadno přežene, člověk raději přitlačí víc a hned je z toho nějaká zlomenina nebo otřes mozku, protože bezpečně bych útočil na hlavu, přesněji řečeno na krční tepny, ale zase na druhou stranu mám na paměti případ sochaře Opočenského, který se zastal nějakých důchodců a nejspíše laickým přístupem zabil útočníka kapesním nožem, měl s tím velké potíže. Opravdu nevím, jak bych se zachoval, asi bych se rozhodl až podle okamžité situace, jak by ta ženská vypadala, jak nebezpečně by situace vyhlížela. Ale prát bych se už nepral vůbec, byl by to boj jediného zásahu, děj se vůle páně. Asi bych to odskákal, kdybych útočníkovi nějak ublížil, a to je, co se mně na dnešku také hodně nelíbí.