Parndorf – 5th Avenue středoevropského utrácení.

Je tomu tak dva týdny, co jsme vsedli na kůň a vtrhli do Rakous, abychom si užili něco bohoslužeb Molochovi, bossovi všech obchodníků.

Už ta cesta, nejeli jsme nejpřirozenějším přístupem od Vídně, nýbrž přibližovali jsme se od bratislavských předměstí, majíce tam k vyřizování jednu návštěvu, a tak jsme hranici překročili v Jarovcích nikoli na dálnici, ale na okresce, která připomínala ucpávky na našich okreskách v době konání technoparty nebo brněnské Velké ceny. Kde byla stopka, čekalo se na ní asi čtvrt hodiny, protože rakouské pokuty jsou přece jen štiplavé pro lidi, kteří jedou utrácet, ale chtějí přitom ušetřit. O něco málo méně se čekalo na kruháčích, ale i tam byly hezké fronty, protože to bylo v sobotu dopoledne.

Pro člověka zvyklého na hangárovité supestavby, jaké obvykle představují naše nákupní a zábavní centra, je tohle centrum jako Vesnička má středisková vedle Petronas towers. Je velkoryse rozložená v krajině, má několik křivolakých ulic, povícero rozlehlých parkovišť, uličky se sbíhají na náměstíčcích, opatřených dětskými kratochvílemi, má to všechno jakýsi lidský rozměr, i když jako celek je to kráva kravská. Ty uličky jsou vlastně ulicemi obchodů věhlasných značek, jimž tady nesmím dělat reklamu, ale jedno vám přece jen naznačím, talíře a hrníčky se tam kupují u Rosenthala, takže tak nějak podobně je to i s oděvy, obuví a dalším sortimentem. Ze značek obvyklých v našich nákupních centrech jsem tam zaregistroval asi pět, a to ty, kde u nás v prodejně nikdy nejsou víc než dva zákazníci, když tam my dva vejdeme.

Co mě ale dostalo, byla podloubí, všechny ty ulice byly lemovány podloubími, tu zasklenými, tu otevřenými, tu s lavičkami k sezení, tu se stánkem s preclíky nebo zmrzlinou, v rozích kavárničky, všechno v podloubí, jen stolky kaváren se mohly volně rozlézat do dlážděné krajiny. Lidé mohou posedávat a očumovat, mohou někam spěchat nebo se jen tak procházkovat, ale to všechno dělají na vzduchu, nikoli v hangáru.

Když o tom tak přemýšlím, zásadní myšlenkou nápadu nechat rozlézt krámky po krajině, jsou asi tyhle tři aspekty: Přístupnost, každá čtvrť té vesničky má poblíž autonomní parkoviště, takže je možno jak přijet na místo, nakoupit a odjet, tak přijet, vysednout, pět hodiny bloumat a zase odjet, jak je libo. Druhý element je ekonomický, na rovině netřeba budovat bezbariérové přístupy, a že tam těch vozíčkářů pár bylo, mají to tam lepší než u nás se všemi těmi někdy i funkčními eskalátory. No a třetí a hlavní je bezpečnost. Je tam sice pět tisíc lidí, ale jsou tak roztroušeni po krajině, že když tam někde začne hořet nebo bouchat, poškodí to jen bezprostřední okolí, zatímco u nás se desítky lidí ušlapou na schodištích a ve východech. Všude volný příjezd pro záchranku nebo hasiče. Až ke dveřím krámu. Paráda.

Takhle se projektuje pro lidi. Pokud se tam budete chtít zajet mrknout, nezapomeňte si nabít kartu, i ten blbý preclík tam stojí €2,70, tak bacha na to, buď řízky a termosku nebo nebojácné konto. Jo, když jsem u toho občerstvení, zase se dopustím skryté reklamy, nevím jak to popsat, abych zase nekolidoval s ustanoveními kodexu bloggera, ale sakra, když to žrádlo je tak mocná páka. Prostě na našich cestách okreskami jsme obědvali v jedné vesnici ve stodole. Ta vesnice má takové pro Čechy nepříliš libozvučné jméno a jmenuje se, jakoby v ní bydleli Rusové ale je to stará římská posádka, geruláta, jak místní rádi zdůrazňují, aby jednoznačně odmítli podobnost jména tohoto bratislavského předměstí se jménem národa našich velkých bratří. A tu stodolu neminete, jsou k ní šipky jako bejci. A pokud budou mít, dejte si lokše nebo strapačky.

To první jsou srolované tenounké placky z bramborového těsta, pečené na sucho přímo na plotně, u nás se jim říkalo patenty a dělaly se na sladko. Tyhle jsou plněné paštičkou z drůbežích jater a potřené horkým kachním sádlem, přílohou je domácí čalamáda jako od babičky. Přijeďte hladoví a to Rakousko zvládnete bez jídla, ještě večer budete funět jako krmná husa.

To druhé jsou brynzové halušky se slaninou, ale také mana. V Česku takové prostě člověk nedostane, i kdyby mluvil dolary. A tam můžete mluvit česky, dostanete porci jako Němec a úsměv k tomu, přestože se tam mluví slovensky, maďarsky a německy naprosto bez přechodu, jedna věta v tom, druhá v onom jazyku. To se to znají jazyky, když je to do každé z těch sousedících zemí deset minut na kole. Nejlíp to bylo vidět na těch parkovištích, vídeňské espézetky vedle bratislavských a budapešťských v jednom perkeltu.