Osamělým pejskařům

Dlouhé podzimní večery jsou pro pejskaře pravým požehnáním, tedy pro ty, kteří chodí na své cestičky snít o scénách, osvícených v bytech modrým světlem televizních obrazovek.

Krvelacna bestie, ale ktera to je?

Říká se, že modré světlo je chladné a uklidňující, ale já je vždycky vnímal jako nesmírně vzrušující, když jsem se svým psem míjel barák plný namodralých oken, představoval jsem si všechny ty scény, co modrá světýlka osvětlují. Jak to chladné modré příšeříčko bliká všem živým, co před ním sedí, těm, co čuměli na pitomost, až u ní usnuli, těm, co se právě domilovali a odchází se zpocenými čely a roztřesenými koleny do koupelny, těm, co večeří v jedenáct a pak do tří sedí u monitoru svého PC, jak bliká do prázdna u těch, co jsou na dovolené a nechali televizi puštěnou kvůli zlodějům.

Modré světlo je přítomné ve všech domácnostech stejně jako freon, a usuzovat z barvy okna na aktivity obyvatel je nanejvýš zhůvěřilé, ale já miluji snění, pokud si dobře vzpomínám, zamlada jsem tohle vůbec nevnímal, čerta starého jsem se staral, jestli je světlo nebo tma, vedro nebo mráz, za světla jsem okouzleně a upřeně koukal na partnerku, za tmy ji očichával a ohmatával, a to, jak vypadají moje okna zvenčí, jsem nechával osamělým obstarožním pejskařům.

Osamělým pejskařům jako jsem byl já, stejně těžko člověk vysvětlí, že jejich sny mají k realitě dosti daleko, stejně jako sny těch, co přebývají v tu chvíli v místnostech za okny, ta potemnělá okna také mohou znamenat, že starý šel do hospody a jeho žena vzlyká pod peřinou anebo celá zpocená si po zběsilém milování šušká se sousedem, život je vždy daleko prozaičtější než zjitřená fantazie básníkova.

Ale jsou chvíle, kdy i básníkova invence dojde, kdy prozaický život nabere otáčky, že básník jen stojí jako zkamenělé dítě a kroutí hlavou jak na tenise. Třeba když za oknem je vidět sedící silueta modelky, kouřící jointa, může to také znamenat, že je HIV pozitivní a nikdo už si s ní nechce pod společnou kapnou šuškat, všímáte si, jak obratně jsem jedinou vsunutou měkkou souhláskou udělal z obscénnosti tajemstvíčko? Nebo to může být lesba, která svým okázalým nezájmem balí právě svou spolubydlící, nádhernou bisexuální holku ze sousedního pokoje, s níž se míjí ráno co ráno v koupelně a má co dělat, aby se udržela. Teď sedí v okně a přemýšlí, jak je ten svět krutý, když ona tu rozpustilou krásku miluje, zatímco jí to v této chvíli je zřejmě docela jedno, protože v tomto okamžiku tvoří náplň sendviče mezi dvěma vyhulenými imbecilními kulturisty, fantazie je na prd, přátelé, je potřeba tam jít a zazvonit, poptat se seriózně, případně nabídnout samaritánsky utěšitelské služby, jinak je to všechno jenom o tom, jakou mám zrovinka náladu.

Ale vzpomínám si, že mě takové myšlenky pronásledovávaly, když jsem svou rozvážnou chůzí míjel okna domů, za nimiž se odehrávaly nejroztodivnější filmy, které jsem si promítal na čelo a koukal se na ně svýma vykulenýma a udivenýma přivřenýma očima. A kam se měl děj těch filmů hnout, určovala jen moje fantazie. Takhle nějak musel vzniknout páně Činčerův Kinoautomat, jsem si jist. A proto pro člověka s minusovou fantazií je lepší chovat želvu nebo slona. Ani jedno se nevenčí, a když jste na myšlení pomalí, želva je přesně vám odpovídající živočich, ta než svůj záměr realizuje, trvá jí to jako našemu národnímu hospodářství, a když se chcete udržovat v kondici a posilovat, slon je ideální vzhledem k počtu cihel, které jeho cihelna za den vyprodukuje. Potrava jím víceméně jenom prochází, a pokud si dobře vzpomínám, tak v něm zůstává jen asi tak třetina nebo čtvrtina váhy pozřeného, což znamená, že těch cihliček je za den asi metrák

Blbé je, že pejskař se cítí být pánem svého psa ale zároveň pejskařův pán je pes, tohle musím rozebrat, žádný pes si nemyslí, že jeho páníček je jeho pán, pes to má trošku jinak, ten si apriorně nemyslí vůbec nic a celý svůj intenzívní život bojuje o přežití v džungli kolem vašeho domu, to je jasná věc, pes pojímá svět velice vážně a také se s ním vážně každodenně utkává, i když nepopírám, že spousta degenerovaných čoklů už se umí načisto lidsky smát, protože jim nic jiného nezbylo, když se jim nepodařilo jejich pitomé páníčky přesvědčit na svou víru. Pes páníčka přijímá jako příslušníka smečky a neustále testuje ve snaze aktualizovat žebříček postavení ve smečce, hierarchii nejsilnějších, každá hra je testem, jen se při ní nesmí kousat, protože v dětství za to párkrát dostal od maminky (štěně netuší, že vy jste jiný živočišný druh, štěně se jen diví, jak divné mohou maminky být), a tak vlastně bojuje bez použití zbraní. I když on stejně jako my klacek, si ponechává zadní vrátka v podobě rezervních pár desítek kilo ve stisku čelistí.

Takže pozor, pes je fyzicky, teda v čelistech, silnější než člověk, jen jsme mu to neřekli. My lidé jsme zase silnější ve snění, takže té symbiotické anomálii člověk - pes dodáváme duchovní rozměr. Tím chci říct, že pes postrádaje myšlení, není schopen vymyslet takovou podlost, jako na něj dokážeme někdy vyšpekulovat my, lidé.