Odpoledne se zastavím U Ovečky

Já vám měl dneska na oběd lumberjack´s steak, dřevorubecký stejk s hranolky, za tohle by tedy dřevorubec neporazil ani soušku, trest za sametovou revoluci bych to nazval, byl jsem z bujnosti otestovat nabídku v jakémsi novém bistru, moderní americké Speedy Gonzales, fast food, friško futrovat.

Normálně chodím do jídelny, kde mají takovou tu dělnickoúřednickou klasiku, kapusta s klobásou, francouzské brambory, milánské špagáty, sekačku s kaší, řízek se salátem, vepřoknedlozelo, prejty a párky, okurkový nebo rajčatový salátek dobrý, prostě si to nakombinuješ jak tě zrovna srdce zláká, když už nevím co, tak si dám vídeňský párek s bramborem, hořčicí a cibulí, tak trošku jako čevabčiči, jenže dneska ne, svítí sluníčko a tak jsem si dal frišké futro, vůl starý, co se dá dělat, asi to Všemocný tak kompenzuje, když na nás zasvítí sluníčkem, ztratíme zdravý rozum a pocítíme Jeho vnuknutí najíst se v moravském provinčním městečku u Číňanů nebo ve fast foodu.

Ale já vím jak se to dá přeléčit, odpoledne se zastavím U Ovečky (prodavačka každému říká „Ovečko nemám už, je to pryč, přijďte v úterý, ovečko,“ i mně starému šedivákovi říká ta krevnatá čtyřicítka „ovečko“ a dnes už má na krámu nápis U Ovečky), tak tam se zastavím pro zabíjačku, oravskou slaninku, trošku husí paštiky s kousky jater, domácí čabajky, mimochodem, tlačenka od Ovečky, to je báseň na vidličku.

Jak se tak znám a vím, že jsem poživačný a prostopášný, schovám si to doma do ledničky a budu se tím pohledem dráždit několik dlouhých rozechvělých chvil, jako se třeba chlap dráždí představami milování s krásnou dívenkou a nechce přijít o skvostný sen tím, že své představy realizuje a dopustí, aby ten anděl promluvil.

Moje nejoblíbenější potrava je jídlo, jak se říká a nejlepší okurka je moravský klobás i když v moravštině to zní úplně naopak, najlepší oharek je moravská klobása, je to zvláštní, v češtině ta okurka se v moravštině přechyluje do maskulina „ten oharek“, zatímco ten klobás česky zní v moravštině „ta klobása“, co máme u nás na Moravě rádi, to je ženského rodu, klobása ano, okurka ne, jinak si to etymologicky neumím vysvětlit, než že Moraváci, milovníci pokroku (chtěl jsem použít jiné podstatné jméno, rýmující se s pokrokem, ale jsem slušný jinoch a použil jsem slovo, které by klidně mohlo zdobit i hubu farářovu), do ženského rodu zahrnuli všechno milování hodné.

Jako kometa se v mých myšlenkách pravidelně objevuje jídlo, s přibývajícím věkem člověk stále méně stojí o excitace, o velké a takřka fyzicky bolící podněty, o velikáááánské vzrušení, už má raději poklidnou hladinu uplývajícího času, věnovaného zkoumání své AAA. Dávno před takto rafinovaně a vypočítavě pojmenovanými firmami o mém věčném hladu jedna dáma prohlásila, že u mě jde vlastně o závažnou chorobu, nazvanou v lékařských kruzích neoficiálně syndrom tří AAA, animální alimentární afinitu.

Já jídlo miluju a také k němu usedám jako k obřadu, sloužím svou pohanskou mši posunkovou řečí nad vonícím talířem, jeden dočasně na Moravu umístěný Američan kdysi nad talířem provozoval nějaké podivné kejklířské pohyby oběma rukama a když se ho jeho žena zeptala, co blázní, odvětil cool: „Tak to dělá Jiží !“ Dávno mám za sebou období prvních nesmělých kulinářských experimentů a přesto dodnes vzpomínám, jak jsem vyrobil tlačenku z uzených vepřových kolen. Byla dosti slaná, výrazně temně rudohnědá a voněla tak pronikavě, že zlákala i inuitského Kanaďana takřka shodné barvy pokožky, který u nás v rockovém baru často a skvěle hrával Jimiho Hendrixe a Stevie Ray Waughna za doprovodu domorodé moravské rytmiky, jen malou chvilku váhal, když jsem mu se zvědavým úsměvem sdělil, že se jedná o výrobek ze „smoked pork knees,“ ale když viděl jakou rychlostí to v nás mizí, nezaváhal a zabojoval.

V mládí mě vzrušilo prádlo na šňůře a dnes mě nevzruší ani jeho absence, kdysi jsem se dojal nad osudy Oidipa nebo Elektry a dnes mě více dojme plačící usoplené dítě v hypermarketu, Hamlet mně připadá groteskně prostoduchá fraška, co to bylo za dobu, kdy člověka za šest vražd oslavovali, kdysi jsem to vzrušení chápal a míval. Životními zkušenostmi člověk transformuje velké city do pro sebe přijatelných rozměrů, přestává mě škrabat tání ledovců a bolí mě křik sousedky na její malé děti, takhle bych to řekl: Člověk utíká do své malé krajiny, v níž si uzavřel své pravdy a už takřka s nikým nemění ani pravdy ustájené uvnitř ani postoje vně.

Ale zkuste přede mnou zmínit nový recept na marinádu pro uzení nebo pozvání na srnčí guláš, opět uvidíte zázrak zmrtvýchvstání, pravěký svit v očích a vzrušení takřka třetihorní.