Objevy se vnutily člověku.

Do erbu tohoto textu jsem vtesal známý Kafkův paradox. Stojí za námahu uvědomit si, nakolik člověk v metodách poznávání světa už pokročil, že se zákonitě musí dostávat k objevům ať původně chtěl či ne a ať jsou mu ku prospěchu nebo naopak.

V dřevních dobách výzkumu byla většina objevů skutečně víceméně náhodných a proto tahle maxima zdánlivě odporuje myšlení své doby. Dnes si základní výzkum zpravidla zadává úkol, plácnu například let pilotované lodi na Mars, a všechny objevy, učiněné na této cestě, člověku slouží dávno před startem.

Všechny ty mobily a automobilové palubní počítače, navigační systémy a kevlarová jízdní kola, laserové skalpely a sekundová lepidla jsou vlastně dílčí a vedlejší produkty výzkumu na základním úkolu, takže i takto lze jeho větu přijímat, že když budu zatloukat hřebík do dubového dřeva, vyzkouším sto způsobů, než se mi jej podaří nezkřivit a po hlavičku zatlouct a dvacet z těch způsobů lze použít při něčem docela jiném, při nějaké naprosto nesouvisející činnosti, třeba při krmení malého dítěte, které si řeklo, že tohle jíst je pod jeho lidskou důstojnost.

Vzpomenuté umanuté robátko mně připomnělo nádherná dvojčata, která před nějakou dobou povila jedna drobná paní ze sousedství, ty se ale musí vidět, jak z každého oka jim kouká rarach, usměvaví, agilní a družní, nějak kolem jednoho a půl roku jim bylo, když jsem je viděl naposled než se odstěhovali, ale už capali a lezli na všelijaké vyvýšenosti, stále výš, matinka je musela permanentně stíhat ale budiž jí ke cti řečeno, že lepší mámu pro své děti bych si neuměl představit. Pozor, říkám mámu pro děti, k hledání ženy pro sebe zadávám vyhledávači jiné parametry.

Tahle v mých očích moudrá maminka kupříkladu vedla jednoho za ruku a snažili se společně stíhat toho druhého, který jim halasně a rozpustile utíkal, když v tom ten stíhající byl plně zaujat mělkou kaluží na chodníku, zastavil se a přemýšlel, prominete-li to přehánění. Po nějakém menším sléze váhavě šlápl do mělké vody, udělal malý krok a postavil se do vody oběma nohama v miniaturních tmavě modrých holínčičkách, jen okamžik mu trvalo, než mu došlo k čemu je voda dobrá a začal dupat a stříkat na všechny strany jedna radost.

Proč to říkám, celou dobu se držel maminky za ruku a ona jen pozorně sledovala druhého, který se po nějaké chvilce zkoumavého váhání k nim připojil aby se pustil do díla svými světle modrými holínčičkami, ona nějakou tu kapku také utržila ale neplísnila mladé rozjívence a už vůbec se nechovala v takové pro někoho možná docela mezní situaci exaltovaně, třeba takovým tím exhibičním přepjatě benevolentním způsobem, který vede spolehlivě k tomu, že frackové přerostou rodičům přes hlavu, nebo že by se naopak věnovala bůhvíčemu a děti ponechala jejich osudu, ona je oba pozorně sledovala a byla naprosto přirozená stejně jako její šťastní blbounci v kaluži.

V mžiku vyhodnotila situaci a učinila závěr: Kluci jsou šťastní v ten umáčený okamžik, však se to vypere, a příště jim kaluž nebude zase až tak vzácná. Uprchlíka do jejího dosahu automaticky přiláká rozkoš z beztrestného capání v kaluži, stereocapání zastříká oba a dovede je oba bez její námahy ke zjištění, že voda na místech kam nepatří, studí a je nepříjemná, zároveň si kluci uvědomí, že to co udělají jinému, jim snadno jiný oplatí. Úvaha hodná doktoranda a tahle mamina s absencí formálního vzděláním je jí schopna intuitivně a věřím, že by ani neuměla své konání konkrétně pojmenovat. Z pohledu jiných maminek, přísně asepticky podle příruček vychovávajících své označkované potomky ve značkových kočárcích, je tahle obyčejná moudrá paní u kaluže příslovečných sto let za opicemi.

Četl jsem nádherný popis (kde jinde než v Bělohradském) jednoho experimentu se sociálním chováním opic. Milé opičky vyfasovaly žetonky, které je chovatelé naučili měnit za okurky, opička vydá žetonek a dostane okurku, takhle to nějakou dobu fungovalo k obrovské spokojenosti hravých opů. Znenadání jedna z opiček namísto okurky „koupila“ banán, který ovšem je daleko chutnější a tím jednoznačně dražší v opičím cenovém žebříčku, a za čas zase jiná dostala banán a ta první dostala zase okurku, a bylo po klidu ve smečce. Došlo na nevraživost, násilí, podlézání, uražené chování a jiné docela lidské reakce, dokonce byli jedinci, kteří ostentativně zahazovali jak okurky tak žetony, ať chcípnu hlady, když se mně děje taková křivda, zkrátka jako lidé. Milovaný pan B. chtěl tím jen připomenout, že hominidé byli jen jakousi mutací opů a není tedy na místě o někom tvrdit, že je sto let za opicemi, protože tím uráží chytrá a inteligentní zvířata.

Jsou-li někteří lidé sto let za opicemi, jsou také některé opice sto let za lidmi?

já nejsem jen

tvůj básník

tvůj pomocníček a radílek

tvůj denní tisk

tvůj rozumbrada

a naivní filosof

já nebýt

svůj šašek

jsem tvůj

i s chlupama