Žena a muž zrodili teroristu
Nejdříve bych to vzal mluvnicky. Čeština rozeznává mužský a ženský rod a odděluje je od sebe stejně přísně jako veřejné záchodky. Němčina má svého der Manna a svou die Frau a chová se k nim stejně prudérně jako čeština. Angličtina zná výrazy „male“, „female,“ a dál si s tím hlavu neláme. Ruština má „ženštínu, mužštínu“ a dokonce skloňuje mužštínu podle vzoru škóla nebo co tam zrovna dnes mají za vzory. Sakra, to stojí za zamyšlení, takový průměrný Rus přece slabou ženu nepřipomíná ani náznakem. Naopak bych se vůbec nedivil, kdyby se v ruštině ženám říkalo v mužském rodu „ženštín“, protože co zvládne obyčejná průměrná ruská rabótnica, nemá šanci zmáknout ani vyspělý středoevropský muž. Když vidím kovářské ruce ruské venkovské ženy, stydím se jaksi podvědomě za svou farářskou ručku.
No tohle zase bude nosné téma pro můj lehce nasmrádlý hostinec, zabydlený starousedlými mouchami, který je vždy připraven pojmout něco chlastuchtivých sportovců. To víte, už i ženské se k nám přidávají, aby urvaly aspoň pár nadechnutí z té atmosféry, z toho chlapského rozchechtaného světa. Ženštíny a mužštíny, už se těším, jak nám to hezky půjde dohromady, samozřejmě, že zvítězí domácí, protože mužštíny mají výhodu domácího prostředí, to je jasná věc, chlapa do kavárny nedostaneš ani párem dalších volů zatímco když ho táhneš od hospody, tak smrdí jako osinek ze spáleného brzdového obložení.
Když se ženské sejdou v proskleném akváriu na hlavní třídě (musí vidět a být viděny) na kafe, je to jako schůzka na nejvyšší úrovni, tak nějak jednali v Jaltě nebo Teheránu představitelé vítězných mocností o rozdělení světa a novém evropském pořádku, a možná i tam byla větší sranda než u toho tichého stolku veřejné místnosti, kde se řeší světodějné záležitosti jako nekompetentnost té krávy učitelky, co dala mému géniovi pětku nebo ten můj strašný chlap, co se nikdy nenaučí, kam si má dávat ponožky.
Takže já dneska zaběhnu na jedno, možná jich bude pár, to teprve uvidíme, zkrátka se hodlám dneska s tím zaběhnutím na pivo zaběhnout se trošku jako pejsek, a pak půjdu domů a budu s rozkoší očurávat stromy v parku. Dali jsme například minule hlavy a stoly dohromady, kytary a dokonce muž pracovním jménem Hrabě Fernéti přinesl z domova kontrabas a už to jelo jako dráha, řvali jsme jako ranění buvoli bahenní. Ženské se nenechaly zahanbit, jsme přece synové Jana Žižky a dcery Jany Žižkové, známých vynálezců zpěvu hromadného ničení, předchůdců Evy a Vaška. Náš zpěv měl brizanci nitroglycerinu a sílu sangvinického medvěda, měl romantické chvění a vesmírné vibrace, a byly chvíle, přátelé, kdy docela i ladil.
No a do takových vln se vrhají odvážné ženščtíny za svými zarudlými mužštínami, zpívají s nimi písně zpustlých lodníků a v rozjařilých chvílích se berou dvě a dvě kolem ramen a se slzou v oku zpívají dvojhlasem tklivé sentimentální dumky o střeleném, vlastně pardon, zastřeleném mládenci, kterého milovala jedna prostá a poctivá dívka, která se po jeho smrti už nikdy neusmála, ba odebrala se na věky věkův do kláštera, kde její mladé tělo momentálně tlí pod černou kutnou.
Ale není to jen hostinec, kde se dá aplikovat nabíjení baterek, jaké znáte u mobilů. Takové to vybití na nulu a opětovné nabití, vlastně to není obyčejné nabití nýbrž se tenhle proces několikrát opakovaný nazývá zformátování nebo přeformátování, a tenhle postup já se svou baterkou lionkou často provádím také. Popíšu pro laiky celou operaci podrobně: Vybití se provádí zpravidla večer, musí se provést zodpovědně, profíci říkají „do mrtě“, ručička penězoměru musí ukazovat na nulu, jinak se může dostavit nežádoucí tzv. paměťový efekt. Nabíjení pokračuje ráno výletem do hor, na oblíbené místečko s přístřeším a krbem, tam na praskajícím ohni se opeče předepsaným rituálním způsobem dobře prorostlý kabanos, popije káva a čaj z termosky, sní se mandarinka a vykouří první ranní cigareta jako kouřová oběť bohu Nikotinovi. To tam pobudete a vrátíte se zpět do hustého provozu na božích cestách značně přeformátovaní a trošku znovunarození, je dobře vědět, kam člověk má jít, aby našel svou nabíječku s přesně nastaveným nabíjecím proudem.
Pravdou ale také je, že jsem asi už několikrát slíbil, že se napravím jen tak zničehonic, protože nechci, aby mně baterka odešla nadobro, slibuji slibuji, ale nevím nevím. Dobře víme, že každý, kdo slibuje nápravu, to nemyslí vážně, člověk buď je to, co chce být, nebo to není, ale říkat si, že budu nějaký, to nemá smysl, já jsem takový, jaký jsem a nic a nikdo na světě mě nezmění, buď v sobě mám pocit potřeby nějakého vzorce chování nebo ho nemám, žejo!
Ale když ono to tak krásně zní: Já se napravím! a nakonec, na tuhle strunu mně hráli i křesťanští věroukové, když říkali, že Bohu je milejší jeden napravený než sto pravověrných, mně byla ta věta podezřelá od začátku, postrádá jaksi smyslu být celý život pravověrný a slušný, stačí se na smrtelném loži napravit a Bohu to postačí, takhle povrchní a nespravedlivý Bůh, to mně jaksi nešlo pod fousy už od dětství, to je taky blbost, jaké fousy v dětství, moc jsem asi o víře přemýšlel a to se nesmí.
Jo a ještě nakonec pan básník Kainar:
Tramvají první nepřijela / O to nic, v tom je ona celá / pralinky očí, řasy jako klece / úsměvy bílé jako rýže v mléce
