O všem a o ničemovi

V sobotu ráno jsem svého přítele drahého zahlédl kupovat v koloniálu rohlík a budapešťskou pomazánku, vypadal při sobotním ránu tak trošku jako ospalá žížala, když vylézá ze země.

Barborka - modla na protejsim vrchu Buchlova z let 1672-1673, kde stoji pohrebni kaple sv. Barbory. V interieru je umistena hrobka majitelu hradu. Stala vystava kreseb a drevorytu mistniho rodaka, katolickeho kneze Arnosta Hrabala (1886-1969).

Dělají to asi jeho brýle, stejně beznadějně staromódní jako nosil pan P. Arnošt Hrabal, co kreslil motivy z buchlovského regionu, všiml jsem si teprve v tu chvíli, jak je mu podobný. Ale jaký je mezi nimi rozdíl co do doby, prostředí a zájmů, to je skutečně rozpětí jak se říká od Bacha po Vlacha. Svá děcka, dokud byla ve věku, kdy je to bavilo, jsem všude na místa, která páter Hrabal kreslil, na Barborku, na Buchlov, Velehradská bazilika a její lapidárium s kostnicí, památky a tak dále, tahal, ale sám už jsem nenašel motivaci tam jít, tahle upocená provinční historie místních písmáků, kolidující dosti často s fakty, je pro mě dost skličující.

Muzeum římských památek v Rusovcích, kam mě zatáhli naši hostitelé, to byl zářný příklad účelového výkladu historie, ale nikomu to nepředhazuju, kdo chce číst časopisy jako je ... vlastně nesmím jméno toho plátku uvést ale zabývá se vedle zdravého životního stylu i metafyzikou, (našel jsem ráno reklamu ve schránce, proto jsem si na něj vzpomněl), prosím, jedem das seine, ale pak mně nechoďte plakat na hrob, že jste nevěděli, povinnost je vědět, já neznalost netoleruju, tedy tam, kde se na znalost hraje.

Žijeme v krásném kraji, proto jsem nezůstal třeba v Brně nebo Pardubicích, kde mně bylo trávit pár let života, nelíbí se mně velká města, nelíbí se mně velké hory, nelíbí se mně velké roviny, tohle je tak akorát velké, tak akorát zvlněné, přesně tak to mám rád, celé město přeju pěšky za hodinku, vnitřní za půl, jízdní kolo celé okolí zvládne a víc od přírody nechci, jsem rád, že se mně tu líbí, i když z docela jiných důvodů než se nejspíš domníváte, já ty lidi kolem sebe, ty zemité týpky, mám rád a přitom je mně jich svým způsobem líto, ano, já vím, že by jim vzdělání nepřineslo štěstí, a formální už vůbec ne, ale vždycky je mně líto potenciálu, který v nich leží zcela ladem nebo jen běží ze setrvačnosti jejich předků.

Možná je to tím, že je znám příliš zblízka, vysvětloval jsem ondy jinak velmi sympatickému muzikantovi jakýsi předpis, stavěl se stejně hloupě zaslepeným jako jeho rustikální otec a pranic mu nepomohlo jeho formální technické vzdělání, je inženýr, fajn, ale je jen inženýr, nic víc, já tu jejich náturu chápu, já ji vidím denně při práci, denně s nimi mluvím a poslouchám jejich názory, je zajímavé, jak jsou si tihle zruční a zodpovědní lidé co do naivních názorů rovni bez ohledu na formální vzdělání, a právě z toho je mně líto v nich zanedbaného potenciálu, kdyby stejnou energii jako trdlování a zpěvu věnovali jinam, kde už by tahle země byla, tohle je ten rozdíl mezi Rakušany a Švýcary, oba národy jsou stejné krve a přesto jejich chování je neporovnávatelné.

Nikdo nepřemýšlí o důvodech, podívejte se na Švýcary, co do povahy jim není co závidět, jsou xenofobní, jsou studení čumáci, nepřátelí se, ale přesto tam každý chce žít, protože se tam využívá to, co v lidech je, ta zodpovědnost a předvídavost, kterou každý horal v sobě musí mít, jinak přes zimu umře hlady nebo chladem, prostě jsem chtěl říct, že založili svou státní politiku na svých vlastnostech, na poctivosti a zodpovědnosti, do jejich banky lidé peníze donesou, kdežto do české banky nikdo nepřinese ani papír od syrečků, tohle mám na mysli, když říkám, že je mně líto potenciálu, který Morava má ve vlastnostech lidí a přitom dělá ze sebe šašky, pozor, já nezesměšňuju klauny na ulicích historických památek, kteří baví turisty, to je poctivé povolání, jen se ten kšeft musí dělat poctivě, jenže tady se ten kšeft nedělá poctivě, tady se nalijí Pražákům splašky, protože se domníváme, že Pražáci nás okradli zase jinde, tohle všechno je mně líto, když se dívám, že v zemi, kde mají čtyři úřední jazyky, dokážou všichni táhnout za jeden provaz, tohle mám na mysli, když vyslovuji lítost nad tím, že tady skoro nikdo nedělá poctivou práci, protože ví, že mu její výsledky někdo prošustruje, když už neukradne přímo.

Já vím, že mně můžete oponovat faktem, že ve Švýcarech si své lupy schovávali zločinci málem už ve středověku, že panuje jakási nepsaná dohoda, že se Švýcarům vyhne každá válka, protože tam mají své prachy schované obě strany, já vím, ale přesto je mně líto lidského potenciálu, kterým se v naší zemi mrhá a líto toho, že žijeme jen tak bez ideálů, jako zvířátka, ale to jsem zatraceně jinde od toho, co jsem vám chtěl říct.

Vlastně to bude velmi krátké, chtěl jsem vám jen napsat, že celý boží den jsem žil z toho, jak jsem potkal mladinkou starou přítelkyni, tedy věkem mladou a starou tím, jak dlouho už ji znám, mluvili jsme a mluvili, o jejích dětech, o jejím muži, mém nemoderně obrýleném příteli ze začátku tohoto textu, protože přes své mládí je to velmi moudrá dáma, sdělil jsem jí důvěrně v položertu, že můj svět obrátila v základech, protože než jsem ji poznal, měl jsem spousty otázek a jen maličko odpovědí na ně, zatímco dnes už mám plno odpovědí a nedostává se mi naopak otázek, a pak ke mně najednou velmi prostě napřáhla ruce se slovy: „Já ti chci dát pusu, ty ničemo!“