O vrtání v hlavě

Od včerejška mně to vrtá hlavou. Ne a ne na to přijít, a to si říkám, že už po světě nějaký ten pátek chodím a že už teda těm lidičkám vidím až do žaludku. Až do včerejška.

Nic zlého netuše jsem si zašel do místní knihovny, abych si jako před měsícem odvlekl do houští svého bydliště pár knížek, co mně pomáhají zkracovat čekání na smrt. Žádné strachy, nebudu vás zdržovat popisováním velezajímavých příběhů a výčtem jmen velikánů ve snaze posvítit odleskem jejich ducha na své nicotné bytí.

Odevzdal jsem štůsek půjčených, prolezl regál s novinkami, zašel k detektivkám, nakoukl mezi knihy o zbraních, zavětřil u řádku útlých svazečků poezie a pomalu se přiklátil k pultu, u něhož jsem si chtěl nechat zaregistrovat vypůjčenou várku. A tam stála.

Vy si asi myslíte, že jsem se na první pohled zamiloval do nějaké sexbomby. Nebo že tam stála moje první láska s napřaženou náručí. Nebo něco jiného neřestně hubeného, nahatého a hanbatého. Ale kde. Měla tak sedmdesát, takový věchýtek, shrbená, šedý drdůlek, šedé obroučky silných brýlí, učitelka na penzi nebo zdravotní sestřička. Chápete, to já tak se snažím prokouknout lidi. Nebyla sedřená fyzickou prací na sluníčku, ale zase vypadala od pohledu unavená životem jako člověk, co si moc nakládal, co si všechno zabíral a zapomněl odpočívat, znáte to, prostě taková ustaraná hodná babička.

Měla u nohou odložený plastikový košík se dvěma knížkami, na pult si položila klíč od odkládací skříňky s obrovským kovovým kruhem, co se tam dává, aby roztržití profesoři neodnášeli klíče po kapsách, prostě uvolnila si obě ruce a začala hledat čtenářský průkaz.

Brala to zodpovědně. Kabelku na pult, z ní velkou podlouhlou peněženku a v ní stovky starých neplatných dokladů dovedně promíchaných s platnými, fotky vnuků vedle účtu za opravu nebožtíkových polobotek, když ještě žil, zapnula funkci hledání na plný výkon a jela jako pila.

Já podal usměvavé děžurné (všimli jste si, že inteligentní knihovnice jen zřídka bývají zasmušilé?) průkaz, svých deset svazků, počkal až to všechno protáhne čtečkami, pousmál se slovní hříčce, chápete, můj čtenářský průkaz čte její čtečka, a když jsem si sbalil zapůjčené  knížky, zahlídl jsem pod brožurkou v babiččině košíčku růžek čtenářské kartičky. Upozornil jsem na to ustaranou starou ženu a okouněl jsem ještě chvilku, protože bylo vidět, že babka je jak v hledání, tak v uklízení svých propriet velmi zběhlá. Během chvilky měla sbaleno, přešla k odkládacím skříňkám, rozložila si knížky, kabelku a peněženku na šatnový pult, no a co byste čekali, jasně, opět hledání na plný výkon. Až papíry hrozily samovznícením. Došlo mně, že hledá klíč od skříňky, který zradil svou paní a při jejím odchodu pokojně zůstal ležet na pultu. To už jsem jen v ruce pozvedl svůj klíč od skříňky a mrkl na knihovnici, ta pochopila a s jejím klíčem v ruce vystartovala zachraňovat babku.

Už jsem neměl v knihovně stání, musel jsem ven. Protože kdybych tam zůstal ještě chvilku, neudržel bych se. Zkrátka bych se jí byl nucen zeptat, proč si proboha při takové skleróze u všech všudy půjčuje tu druhou knížku ??