Včera na oběd jsem pozřel poněkud sebevražednou kombinaci jelitového a jitrnicového prejtu, kysaného zelí, k tomu chléb, pak hruška a následně čokoládová oříšková pomazánka na sušence.
Jiste se budete ptat, jak spolu souvisi Cechie z roku 1927 a nockova polevka. Nevim, jedine, co me napada, je, ze byla trimistna a uvezla by nas tedy vsechny tri: Tu divku, me i muj sen.
A jedna hruška ještě číhala v záloze až se někde udělá škvírka, hrušky jsou jako rozvědčíci, vždycky si najdou škvírku jako sen si najde vždycky škvírku v našem čase, sen se prosmekne sebemenší škvírkou v našem vědomí, přesně podle Dedekindova postulátu lineární komprimace, kde v jakkoli malém intervalu lze nalézt nekonečno. Vidíte to? I sny matematikovy mohou být velmi zajímavé.
A co je příznačné pro nás snílky, jsou smělé plány, velkolepé ideje, z nichž zbude nakonec jen ten sen, ale co jsme jiného než naše sny? Naše malé bytí obklopují sny, žijeme z nich, nabíjíme se z nich a v nich nakonec i umíráme, kolikrát už jsme ve snu umřeli a mluvím o snech zaživa, nikoli ve spánku, kdy neuklizené a neposedné transmitery v našich synaptických štěrbinách provozují své chemické kejkle a nám se zdá Angelina Jolie a třeba i s tatínkem Jonem Voightem, co byl za mlada Půlnočním kovbojem.
Tak tyhle noční neřízené sny tam nepočítejme, my žijeme svůj snový život zaživa a sníme o tom, že do něj zatáhneme i své bližní, říkáme jim: „Pojď si poslechnout tohleto, to je nádhera, to je jako sen!" ale jim se to zrovna jako nádhera nezdá, oni mají za nádheru tu pitomost, co minule nutili vám, každý máme své sny, a sny jak známo, se mezi sebou příliš nekamarádí, sen je samostatná jednotka, zkuste dosnít tentýž sen, to prostě nejde, už to bude zase jiný sen.
Věřte odborníkovi na sny, od toho jsou to sny, že se nikdy neuskuteční, to jen americký sen lze uskutečnit ale to není sen, to je hamižnost a touha po moci, čemu oni říkají sen, sen u nás odborníků vždycky začíná poklidným poleháváním v posteli, zpravidla na počátku vystupuje z nejasných mlžin ona nestárnoucí dívka s dlouhými rozpuštěnými jako uhel černými vlasy, usmívá se velkýma čokoládovýma očima, obnažuje bělostné zuby s mírně zažloutlou trojkou vpravo nahoře, zřejmě jde o nepříliš kvalitní korunku, prostě tak nějak poklidně začíná ten sen, a končí zpravidla tím, že ona cirkusová akrobatka s vlasy přilepenými na zpoceném čele zběsile rajtuje na mém oři, který kupodivu stále plný tepající krve jako zamlada, až po kořen ponořen si hloubí cestu jejím tělem jakoby je chtěl rozeklát vedví, zkrátka sny jsou fajn a nesmí se chtít realizovat, to je hned po nich.
A tak namísto popisu svých snů vám napíšu recept na svou zahřívací hypokalorickou rychlopolévku, je takřka stejně rychlá jako ta známá čínská instantní biologická zbraň, co se u nás dnes tolik rozmohla, ale mně chutná nesrovnatelně více. Tak slyšte: Do malého hrnce (nechci napsat hrníčku abyste to nepatlali v kafáči) dám vařit tak necelého půl litru vody a utopím v ní slepici. Ne, nesmíte si představovat, že jsem sadistická bestie, tím jsem poeticky vyjádřil, že do vody vhodím kostku slepičího bujónu a posypu troškou vegety, do hrníčku rozklepnu vejce, přisypu dětskou krupičku a zase trošku vegety, a jak to vře, zavařuju do toho malé nočky (ony nabudou), těstíčko musí být řidší ale ne tekoucí, pak jsou nočky nadýchnuté jak to mám rád, z hustého těsta jsou tuhé klkaté jako třeba když dělám tuhé noky z hladké mouky do kmínové polévky, pár minut je povařím, stačí tak kolem pěti, když jsou správně řídké, no a nahoru štěpinku másla, používám dánský lurpak, je drahý ale zase ho stačí velmi skromně, aby to zavonělo máslem, pár minut to nechte odstát a máte zahřívací rychlopolévečku jako Brno, není to na oběd ale honem rychle po příchodu zvenčí jako první pomoc se to docela hodí.
Jaké "A kolik té krupičky, každý má přece jinak velký hrníček?" Co to plácáte, no jo, vy jste mně kuchařky, chlap se tím nezabývá, chlapský recept a to prosím každý, obsahuje v posledním odstavci větu „A za stálého míchání vylijeme do kanálu!"
Tak pro novomanželky: Každá jste viděla reklamní hrníček nějaké fabriky na kafe, nejznámější jsou takové ty červené jako hasičská auta, tak provedete průzkum bojem a najdete ve své domácnosti hrníček přibližně té velikosti. Na dekoru příliš nesejde, i když ten s kytičkami je daleko vhodnější. Do toho hrníčku s jedním (ROZKLEPNUTÝM!!!) vajíčkem nasypu dětské krupičky tak jeden až dva cenťáčky nad to vajíčko, ale to záleží na průměru hrníčku, já bych tak řekl, že je toho docela průměrná hrst, hele, vražte tam tři vrchovaté polévkové lžíce a rozkvedlejte vidličkou, když vám těsto z vidličky poteče, přisypte další lžíci, když bude odkapávat, ještě půl lžíce, těsto by mělo na vidličce stékat ale neukápnout. Musíte si uvědomit, že máme každý jinou velikost vajec.
Po výrobě prvních nebo druhých nočků budete vědět přesně, jak má být těsto tuhé, pozor, ještě jedno upozornění, buď si těsto umíchejte těsně před zavařením do polévky nebo si ho udělejte o něco řidší, protože tím jak stojí, houstne, jak krupička nasává vajíčko, ale jde také o to, jaké máte rádi nočky, já mám rád takové, co jsou úplně měkké a lžící se jen přiložením a lehoučkým tlakem dají dělit, když musím nok zaklínit mezi pootevřené dveře a dělit ho máchnutím obouručním mečem, kterým dělíval kat Jan Mydlář lidi na hlavy a na trupy, tak ten už mně nechutná, však na to přijdete, ach jak bych rád pokračoval ve své výhružné básni o polévce, ale po mladičké dívčině udělaly se kruhy v hlubině.
Anebo víte co? Do toho vývaru nasypte krupičku, rozklepněte a rozkvedlejte vajíčko a máte to, jen by se to nejmenovalo skvělá nočková rychlopolévka nýbrž krupicová s vejcem a muselo by se tam mrsknout několik zrnek hrášku a nahoru vhodit trošku nakrájené petrželové natě.
