V tomto taxi by muj mlady pritel nejspise nejezdil.
Tuhle jsem diskutoval s jedním mým mladým přítelem o konkurenci mezi místními taxikáři, jak tam jeden starý na štaflu pořád nadává mladým, že mu berou kšefty, když si jako študenti přivydělávají. Můj mladý přítel jej ve své mladistvé černobílé pozici označil za chudáka, tak jsem mu jen tak lehce patkou naznačil, že se třeba dostane jednou také do situace, kdy bude nutně potřebovat peníze na splátku auta, na splátku na barák, na školné pro děcko, na inkaso, no zkrátka, že jedenkrát si bude vydělávat na živobytí a ne na kapesné, a v ten okamžik začne toho tatíka - taxikáře vidět jinak.
"To ať si vyřídí s mým šéfem!" zněla odpověď toho mladého už takřka vysokoškolsky vzdělaného specialisty, je to stejný problém, jako když mluvím s někým o partyzánech, nebylo nic jednoduchého, utéci před fašisty do lesa a trápit se tím, co bude s rodinou, protože jak známo, brávala to jagdkomanda z jedné vody načisto, ale bylo ještě složitější zůstat doma a v nemenším strachu živit rodinu, a tak jsem tomu mladému radikálovi trošinku pocuchal jeho svaté přesvědčení o nezbytnosti specializace. Já zastávám názor, že je lepší vědět o všem něco než o něčem vše.
Ale je zde pak jisté nebezpečí, že se člověk rozmění v drobných a nezbude mu dost energie na myšlenky velké a vznešené, protože jednou jsou to sedláci, jednou politici, jednou skini, jednou hurikáni, vždycky člověka něco nadzvedne, dojme, rozpláče, navzteká... Od toho zde máme sdělovací prostředky a umělce, žijeme fragmentární dobu, jak říká Bělohradský, vždy je nám ukázán jen fragment a je na nás, zda víme, na které místo mozaiky patří nebo zda nás nevědomé bude v kapse (duši) drásat navěky: Specializace nese své ovoce, nadělali z nás specialisty, které opije rohlíkem v oblasti, které nerozumíme, kdokoli.
V těchto pošmourných dnech zase vzpomínám na léto, na krásné dny, které se vyznačovaly dostatkem obnažených součástí půvabných opálených dívčích těl, které dnes jsou mým zrakům skryty pod bundami s kapucemi a ve vysokých botách s dlouhou orientální špičkou. A tak o dívenkách sním při jídle, u mě se spojuje láska a jídlo nad jiné pevněji. Mám na stole slepičí vývar s masem a nudlemi, vepřové rizoto, okurkový salát, při tom myslím na štíhlou brunetku s něžnými rameny v tričku se spuštěnými rameny, uzobávám zmrazené ovocné dřeně a vzpomínám na ta horka. Hele, a víte, že bych nechtěl být ženská? Docela si umím představit, jaké by to bylo, kdyby se mně k tomu všemu jak mně v těch letních horkách bylo, ještě zařezávala tanga do zadku a měl košíčky podprsenky plné potu.
Čemu se divíte? Kde je psáno, že jednoho krásného dne nezešílím úplně, tohle je jen takový slaboučký náznak šílenství, ale na skutečné zešílení není nikdy pozdě. Vrátím se k jídlu, k tomu středobodu všech mých lásek, jen když zaslechnu slovo krkovice, okamžitě si vzpomenu na jednu báseň, do níž jsem napsal dvě strofy "dva prsty tvé mi tisknou obě krkavice / a hlava má už umdlévá" no to byste teprve viděli, jak má vypadat hodnotně zešílená poezie.
Ale víte, co mně také u jídla napadlo? Zabýval jsem se tehdy v létě myšlenkou na složení piva, tedy samozřejmě, že takové to obyčejné složení, co se zveřejňuje v každém letáku o pivu, to nemám na mysli, já se zabýval těmi tajemnějšími složkami, které nikdo nikdy nezveřejnil a nezveřejní. Ono to také z konkurenčních důvodů ani nejde, protože kdyby se to prozradilo, tak by postačil jediný výrobce a všechny ostatní pivovary by se mohly přeškolit na výrobu čínských instantních polévek. A co to tedy mám na mysli? Do jiných, zastaralejších a zaostalejších druhů piv se takzvaný automatický vraceč chuti ještě nemontoval, to měl podle mého privátního průzkumu namontováno jako první plzeňský Prazdroj, pak to od něj převzal Gambrinus, no a z posledních modelů to má uherskobrodský Patriot od pivovaru Janáček, je to taková zjednodušená verze ale svou funkci zastane, a běda tomu, kdo si nevšimne, že pije pivo s namontovaným automatickým vracečem chuti, toho opravdu vyžene z hospody buď letní bouřka od přírody nebo celoroční bouřka od jeho staré.
Automatický vraceč chuti způsobuje, že jakmile dopijete jedno, dostanete automaticky chuť na další a tak to jde pořád dokola. Nevím, kdo s tímhle vynálezem přišel jako první, protože mé zkušenosti s pitím piva nesahají tak hluboko do historie, ale musel to být hlavička, to se musí nechat. Když si představíte, do kolika lahví a sudů je třeba tento maličký, takřka neviditelný, přístrojek namontovat, je vám jasné, že se musí vyrábět na více místech a že se to udrželo v tajnosti i v Čechách, no to se tedy divím jako divizna. Vždyť výroben automatického vraceče chuti na pivo musí být pomalu víc než pivovarů, a přesto o nich dosud není žádné veřejné povědomí. A že to funguje na všechna piva a na všechny lidi, no jak říkám, byl to génius. A ten, co se na vraceči chuti napakoval, raději zůstává v anonymitě, protože se o svůj majetek bojí, vždyť to musí být také pěkný Gejts.
S těmi automaty se to má tak, že si člověk musí ohlídat, co kupuje, já blbec jsem si koupil kolo jen proto, jak vypadá, a zapomněl jsem se zeptat na vybavení automatickými funkcemi, které jak známo nejsou u kol a piv vidět, tak se stalo, že jsem koupil kolo vybavené automatickým obracečem větru do protisměru.
