O psaní knih

V závodech o nejranější tvorbu zvítězil syn mého drahého přítele, který těsně po zvládnutí písma v první třídě základní školy napsal svou první knihu.

Můj přítel z nejdražších mně tehdy vyprávěl: „Vole, to´s nežral, můj nejmladší syn (má stejně jako já, nejdříve dceru a pak vzápětí a vzášestí dva synáčky) po zvládnutí zhruba poloviny tiskacích písmen z písanky, napsal svou první knihu! Pečlivě si vyzdobil svou kulhavou ručkou sešitek formátu A5, nadepsal na horní řádek SPROSTOSLOVNÍK, na spodní řádek pak uvedl „Napsal a své jméno a příjmení versálkami.

Na první stránce byl obrázek jakési kostnaté střapaté nahé ženštiny včetně pubických znaků, vše vyvedené jednoduchou čarou s hrabičkovými končetinami, hořící cigaretou v jedné a s půllitrem piva ve druhé ruce a nad ní byl titulek KURVA, a tak to pokračovalo stránku za stránkou, kdoví co se mu honilo v hlavě, když zpracovával tuhle svou první knihu,“ promlouval moudře můj předrahý souputník.

„A dcera si zase v tom věku psala pohádky, docela vyspělé, s přímou řečí, která se v textech tak malých dětí zpravidla nevyskytuje, jsou literárně zřejmě nadaní, čertví po kom, ale doufám, že dnes už zapomněli, že měli literární ambice, nerad bych se dožil toho, že bych musel pochválit literární tvorbu vlastních dětí,“ hořekoval ten šťastný nešťastník.

Co jsem mu na to měl říct, já mu nemůžu jen tak jednoduše říct, že lidská fantazie je naprosto bez hranic, nikdo jí žádné otěže nemůže dát, to by jeden druhého ovládal i duševně a to bez jistých zapovězených postupů nelze, já přece docela klidně mohu říkat miláčkovi, že ji miluji jako růžičku v ranní rose a přitom si představovat, jak visí za nohy ve sklepní mučírně a já jí kupříkladu přišívám jehlou a nití na břicho knoflík, jenže můžu já tohle vysvětlovat svému příteli drahému? Popisovat mu, nač třeba myslel jeho syn, když psal svou první knihu a mírnil se ve svých fantaziích, protože věděl, že veřejná publicita toho díla by mu mohla přinést doma i ve škole jisté potíže? A dovolávat se těch zvěrstev, na něž myslí při milování se svou ženou on?

Člověk má naštěstí dar zapomínat a tak se jakousi chemickou reakcí přebarvují vzpomínky, po čase se z životních debaklů v paměti stávají když už ne zrovna výhry, tak alespoň remízy, chci tím říct, že stejně zapomeneš, co jsi to měl za představy, to je věčné téma spisovatelů, prý je nejlepší myšlenky napadají těsně před usnutím, a když si je poznamenají, je spánek pryč, a takhle pořád dokola, až si řeknou: „Kašlu na to!“ a usnou, a ráno zaboha si nedokážou vzpomnět, co to bylo za příběh, který jim večer připadal na nobelovku a oni si jej zaboha nevybaví, a tak to bude se vším.

Když vidím dědu, jak už si nemůže vzpomnět, co se dává do bramborové polévky, nemám strach o to, že by mě ve stáří strašily v hlavě nějaké divočiny, pohlavní pud odeznívá, cítím to na sobě už dnes, kdy se do nějakých aktivit někdy už skoro musím nutit, hlava se vyčistí a největší starost bude ráno najít trenýrky. Ale co takový život přináší za slasti, to vám musím připomenout. Řeknete si třeba, že se v sobotu musí udělat váš oblíbený a milovaný bramborový salát, kdyby na chleba nebylo, jak se říká. Uvaříte brambory a zapomenete tam přidat mrkev, jaksi z úsporných důvodů to vždycky vařím v jednom hrnci, pak si dám vařit vajíčka a tu mrkev k nim také zapomenu dát. Tak se nakonec mrkev vaří jako královna v extra hrnci.

Otevřu si sterilovaný hrášek, nakrájím cibuli, protlačím oloupané brambory a vajíčko takovými těmi udělátory a začnu vzpomínat, co tam tak zpravidla dávám, sůl a pepř, to určitě, to dávám do všeho včetně pudinku. Ocet? Ocet! Plnotučnou hořčici? Plnotučnou hořčici! Slunečnicový olej? Slunečnicový olej! Na víc si nevzpomenu, jen jedno vím jistě, nedávám majonézu, ale to zpravidla jenom proto, že ji zapomenu koupit. Jo a neliju tam radioaktivní láky ze zeleninových směsí, protože nedělám zeleninový bramborový, nýbrž jen takový lehoučký cibulový bramborový.

Ale je fakt, že co jsem si pořídil nový mobil, prakticky jsem přestal používat elektronický diář, který do té chvíle byl mým každodenním souputníkem, kam jsem si všechny poznámky včetně receptů psal, na mně se potvrzuje ta cesta, kterou výzkumníci spotřební elektroniky razí, totiž kombinace několika přístrojků v jednom, včera jsem si chtěl koupit novou peněženku, byla ve výprodeji za 99 peněz, mám asi pět různých, protože co takhle starému pánovi dávat k svátkům a podobně, že jo, ale tahle se mně líbila, že bych do ní nacpal všechno, doklady, karty i peníze, nosíval jsem to odděleně, prachy v jedné a doklady ve druhé a když jsem jel někam autem, tak jsem si nesměl zapomenout vzít obě, zase je to pohodlné, že jsem netahal v letních hadrech pořád velkou peněženku ale jen malou s trochou peněz, nakonec jsem si ji nekoupil, protože moje ze všech nejjedinější prohlásila, že bych ji stejně nenosil, protože je velká, ale mně se doccela líbila, byla taková příjemná na omak, taková ta broušená kůže, teď jsem kouknul nahoru a zjistil, že jsem napsal doccela, to vypadá tak italsky, možná to i něco italsky znamená, já vlastně mimoděk umím italsky, sice málo ale dobré něco, teď, kdy už zbývá jediná cuketa ve špajzu a já mám chuť na stejk, když mám dneska ty narozeniny.