Nejlíp se to vysvětluje na lásce, na zamilování. Kdo to prožil, ví, jak zoufalé a přitom krásné jsou chvíle, kdy na tom druhém ještě nezevšední ani jediné mrknutí oka. Kdy je pořád ještě co objevovat, kdy tě ještě pořád může něco překvapovat, kdy se ti zdá, že tohle ještě nikdo nikdy nezažil a zažít nemůže, protože je to tak velké, že dvě takové lásky už by se do naší galaxie prostě nevlezly. Jedna první fáze následuje jinou první fázi. Jedna za jednou, chtělo by se říct, protože všechno, co na nové lásce spatříme a ucítíme a zakusíme, je unikátně poprvé.
První fáze, která předchází dalším prvním fázím, je ta první fáze, kdy se ti rozbuší srdce, jen si na toho druhého vzpomeneš, kdy se ti naopak zastavuje, když ho potkáš a mluvíš s ním, koktáš jak idiot, když chceš honem něco říct, nedostává se ti dechu a na své jméno si vzpomínáš půl minuty. Tahle bezkontaktní první fáze plynule přejde do první fáze kontaktní, to už ti srdce přímo skáče z hrudi ven a chlapečci mají zpravidla naprosto zbytečnou erekci, tuhou jako škorně kyrysníka, celý den a celou noc krom toho okamžiku v první fázi, kdy by ji opravdu potřebovali.
Po téhle první fázi verbální a manuální následuje první fáze intimní zvaná taktéž sblížení, při níž se dosud platonické přátelství jedinců mění v přátelství urogenitální, a to už, přísně vzato, není žádná sranda. Tohle je poprvé pokaždé. Jako nevstoupíte dvakrát do téže řeky, není žádný milostný akt byť s totožným partnerem kontaktní kopií originálního činu. Nemůže být. Důvody jsou stejné jako u té řeky, prostě vám mezitím uplynulo kus života, který jste nevěnovali prohlubování právě uplynulého urogenitálního vztahu.
Aby tohle sblížení z lásky takhle přerušovaně a s neustálým odtékáním vody v řece vydrželo, aby vám s tím druhým bylo krásně i po téhle fázi, to už musí láska, a ta jak známo, je už dlouhá léta v červené knize ohrožených živočichů.
Co po lásce, jak by řekl můj báječný děda, a měl svou pravdu, on se zamilovával ještě v době, kdy sňatek domluvili rodiče s ohledem na majetky, a ti lidé pravděpodobně ze stejného důvodu spolu vydrželi dlouhá desetiletí, dnes je to zcela naopak, kvůli majetkům se lidí rozcházejí jako na běžícím pásu. Nedá se nic dělat, hlásím odbočku: Byl jsem se opít, abych mohl po nějakém menším sléze sám sebe zrelaxovat a mohl dnes jít zase, smluvili jsme se známými zahrádku, kde hrají staří rockoví vysloužilci unplugged neuvěřitelné směsky od Honzy Nedvěda po Stouny, k pivu to jde, a tak od deseti večer je to geniální, jen se vždycky divím, proč ráno chraptím, přičítám to zdejšímu silnému povětří.
Rána však jsou zde trudná, povětří nepovětří, dnes bych dokázal pracovat tak nanejvýš v maštali, kde u nás doma stávali u žlabů, kterým se říkalo hranty, krávy a koně, já jsem nejdříve myslel pouze na krávy, které vydávají takové to horké přismrádlo, ale pak jsem přidal i koně, kteří zase vydávají docela jiné přismrádlo, a když se já zachovám jako kůň, zůstane po mně vůně, jakou vydává pižmoň venezuelský, jestli takové zvíře existuje a pokud ne, tak by mě měli někam zapsat, protože mně v době velmi brzké hrozí vyhynutí.
Jenže když si to tak v hlavě srovnám, jsem šťastný muž i s těmi výpadky štěstí, napil jsem se čerstvého mléka, snědl dvacet deka vysočiny a dva rohlíčky, ulomil si táfličku čokolády a spokojeně dopíjím malými doušky chladné mléko, které ve mně evokuje dávné časy, kdy ještě v našem chlévě stály krávy a koně, použil jsem teďka ypsilon, i krávy přece chtějí emancipaci. Když se do té stáje vešlo, bylo to cítit, naprosto nezaměnitelně, v sobotu jsem byl v ZOO v konírně a zase jsem to cítil, a je jedno, zda jsou to ušlechtilá závodní zvířata jako v tu sobotu, nebo tažní valaši, které měl ustájeny doma děda, stáj voní furt stejně, jedna z jistot.
Dnes ovšem povozy s hnojem na své zrychlené cestě přeskakuji, málo si jich všimnu, připadá mně, že se nevyskytují, možná kdybych zahnul do vedlejších uliček. Ale uličky, to není moje doména, snad v mládí, když ještě jsem toužil po vzruchu, dnes mám rád, když se nic neděje, když dálnice ubíhá svým pravidelným tempem, stromy se míhají a spolujezdec pravidelně vzdychá, občas zasykne a čas od času docela nahlas skučí, to se stává ve chvílích, kdy se má pravá noha usnese, že takhle tedy ne a sto třicet je strašná loudačka. Tehdy svému autu naklonuji křídla a zkouším, zda by se přece jen nevzneslo, i když opravdická křídla nemá a jeho profil spíše zatláčí kola do vozovky než naopak.
Chtěl bych si v autě užít pohled jako z letadla, jistěže nemusím do deseti kilometrů, pohled z letové hladiny 30 000 fítů stojí za prd, tam není nic vidět, nejvíc si člověk užije při sestupu a startu, tak mezi těmi 3 000 a 10 000 stopami, prostě tak do tří kilometrů, výš už jsou řeky jen stužky a města připomínají nepravidelné šedé vyvřeliny na zeleném mechu.
