O pečlivém výběru témat

Vrátil jsem se z města s dvěma moravskými koláči a trsem žlutých banánů, já někdy, když mě to popadne, jím tak zdravě, že z toho málem mám smrt, ale pak mě to odpopadne a zase žeru za čtyři.

Proč za čtyři a ne třeba za dva nebo za tři? Jednoduché, když jsem se učil jíst, byli jsme u stolu čtyři, můj talířek, moje lžička, já a ruka mojí maminky. Přesně v tomhle pořadí. Víte, v tom je jádro pudla. Když jsem se učil jíst. Vy si možná myslíte, že dítě má hlad vrozený jako třeba sací reflex a není třeba ho učit jíst, maximálně tak nadřít jemnou motoriku, aby nemusel ubrus po každém jídle do pračky i s kyticí z vázy. Že vlastně stačí naučit dítě ovládat předměty, jimiž se sousta vkládají do úst a rodič má vystaráno. Že ho maximálně naučí držet podšálek pod hrníčkem, když z něho má být diplomat nebo vztyčený malíček, jedná-li se o budoucí mondénu.

To jste ale na velkém omylu. Možná si myslíte, že žrouti to mají nějak od přírody dáno, ale to je nesmysl, sám podle sebe vím, co mě stálo dřiny, než jsem se naučil takhle poctivě a zodpovědně se napráskat, a to prosím i v okamžicích, kdy to jídlo není zrovna tak nějak, však víte, kdy zkrátka bych byl nejspokojenější, kdybych se mohl koukat, jak ho jí můj soupeř. Rodiče a prarodiče se svým nepřestajným válečným strachem z hladu jsou viníky mé dnešní tloušťky a žravosti vůbec, ty jejich pobídky typu: „Při jídle se nemluví!“ nebo „Dojez pěkně celý talíř, jinak tě na vojně zabijí!“ či „Nepůjdeš od stolu, dokud to nesníš!“ popřípadě když dítěti jídlo kupodivu chutná „Že ti to sním!“ To je ale hodně podlé, zneužívat dětské sobeckosti k zištným cílům a vyhrožovat odebráním požitku z dobrého jídla a na druhé straně nutit nevinné dítě jíst nepoživatelnou a odpornou dětskou stravu.

Může se někdo divit, že dítě z takové šťastné a spokojené rodiny utíká, seč mu síly stačí, aby si mohlo jíst nebo nejíst podle svého? Že některé nesvobodně se cítící dítě to někdy přežene a svou svobodu hledá až na Hlavním nádraží? Hele, co takhle jednu dovolenou strávit jako homeless, aby nám zase zachutnala naše nesvoboda? A nikdo by nemohl říct, že zakopaný pes neboli jádro pudla tkví v penězích, tuhle dovolenou by si mohl dovolit opravdu každý. Proč nemáme nikdo sny o tom, že o dovolené budeme spávat na hlavním nádraží na lavičce s igelitkou pod hlavou, tohle přece jde splnit i s minimem prostředků, snad jen pár desetikorun na okenu nebo krabicák. A co tam zažijete dobrodružství, to by vás nikdy nenapadlo.

Máte svůj stánek, kam si chodíte pro obživu, ke stánku přijde Angličan, mluvící česky, a říká: „Máte whisky?“ „Počkejte, podívám se, bohužel poslední hlt.“ „Tak mi ji nalijte,“ je to levná jako ze superhyper a on otočí oči v sloup, podívá se na vás a usměje se. Prodavačka mu to slije, dá to tak stěží na malého panáka a omlouvá se, že to není plné, ten Angličan povídá: „To je dobré, díky, stejně se to nedá pít, taková whisky....!“ usměje se a odejde. No řekněte, kde tohle zažijete?

Pro Angličana mluvícího česky taková whisky úplně postačí, naučí-li se Angličan cizí jazyk, přestává být Angličanem, oni to mají úplně naopak než my, my říkáme "Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem."

Angličané se diví, jak je možné, že všichni lidé na světě nemluví anglicky, nemluvím o Američanech, ti jsou úplně mimo, ale bylo nepředstavitelné, aby jeho lordstvo se učilo za dlouholetého pobytu v Indii pozdrav či poděkování v nějakém barbarském jazyku, který ani nemá výrazy pro trumfy v bridgi.

Jeho lordstvo se naučilo sanskrt, latinu nebo jiný mrtvý jazyk, to nevadilo, to byl vědecký zájem, ale učit se živý cizí jazyk bylo čiré podivínství, snad tak trošku omluvitelné to bylo u úředníků, kteří kvůli vybírání daní a poplatků se museli s domorodci nějak domluvit, či přesněji řečeno, nesměli se nechat podvést domorodými tlumočníky, ale já jsem zase moudrý jako rádio, to bude tím, že nám pod okny dláždí ulici a klepou kladívky, to arytmické klepání mně dost ovlivňuje myšlení.

Včera mně moje známá přinesla ukázat krásný úplatek, něco komusi zařídila nebo co, a tak obdržela tašku krásných praváků, prý ze Slovenska, tak už je snad na čase, aby se i naše moravské lesy rozpomněly na svou schopnost plodit hřiby, já tam nebudu courat pořád zbytečně, jak se nasereme, my houbaři, tak lesy ztratí návštěvnost a mohou to zavřít. Pak jim bude smutno, ale to už bude pozdě, až najdeme zalíbení v jiném koníčku, třeba v kácení stromů ve zbytečných lesích.

Vy možná máte představu, že když já houbařím, že něco přinesu? Ale kdeže, já si jen tak vykračuju tím lesem, ruce za prdelí, čumím do korun, ale lhal bych, i na zem se dívám, kam to šlapu, a když náhodou nějaký hříbek zařve „Pomóóóc!“ protože jsem na něj málem hňácnul, tak se na něj zadívám a začnu se rozhodovat, jestli půjde do břicha slimáčího nebo člověčího, to jsou ty břitké filozofické úvahy, které zpravidla končí slovy, vyřčenými v duchu: „Ale co se budu tahat s jedním, když další stejně nenajdu, ale co kdybych našel, no tak se pro něj vrátím.“ Hodně také záleží na velikosti, když je to trofejní hřib sloní, tak ten beru i když se mně takový ještě nepodařilo najít, a když, tak už mě předběhli ti hajzli slimáci a z poloviny ho spráskali, to byste nevěřili, jací to jsou sprinteři nenažraní!

Tenhle sloupek se tematicky tak trošku jako nepodařil. Když jsem se kdysi s kýmsi radil, jak na to, když mě nic nenapadá, když mně to nepíše, říkal mně ten dobrý člověk: „Napiš prostě jiný, témat máš nepřeberně, třeba jak se ti zdálo o tom, že spíš u maminky v bříšku nebo o tom, jak jeden tvůj známý má tak rád zvířátka, že dokáže vepřový řízek pořádně vychutnat jen v ZOO naproti klece s divokým vepřem, teď mě napadlo ještě hezčí témě, neřekl téma, opravdu použil tvaru témě, zkus se zamyslet, odkud berou v zaměstnanecké jídelně v ZOO maso a zeleninu, guláš se dozajista vaří ze zbytků po tygrech a lvech, květák na smažení ukradnou opičkám a mrkev pštrosům, jediné, co nevezmou zvířátkům, je kola a sprajt k pití, které ze zbytků poslévá, zazátkuje a znovu prodá malý desetiletý Číňan, který si tak vydělává svůj první milion, aby si mohl koupit linku na cigarety značky Marlboro z tabáku určeného k vytápění skleníků, je témat, ó jééé!“