O jednom psychologickém testu

Přišel mně kdysi do elektronické pošty od přítele tenhle pravý a původní nefalšovaný psychologický test s žádostí, ať neotálím s odpovědí.

Znak obce Dukovany, hezky a honosny, takovy jakysi tajemny, ze?

„Je to příběh jedné dívky,“ začínalo zadání. „Když byla na pohřbu své matky, setkala se tam s chlapcem, kterého do té doby nikdy neviděla. Protože ten chlapec byl tak krásný a okouzlující, jak si vždy představovala, že by její vysněný chlapec měl být, okamžitě se do něj zamilovala. Protože však byla velmi ostýchavá, nezeptala se jej na jeho telefonní číslo, ani kde bydlí. O pár dní později tato dívka zavraždila svou sestru. Otázka zní: Jaký byl motiv vraždy její sestry?“

S velkým zadostiučiněním jsem svůj první nápad považoval za jediný možný a jasný a vůbec. Tak jsem mu to taky napsal: „Jednoduché, drahý Watsone, když ten mládenec tam byl sám, nemohl tam být kvůli nikomu jinému, než kvůli její sestře, s každou jinou ženskou než s hlavní pozůstalou by byl na pohřbu pohromadě, ale že to trvalo, než jí to došlo, já bych klidně mohl být policajtem!“ Jásal jsem velkými hlučnými slovy a plácal jsem si po ramenou se svým, nesmírně domýšlivým a nafoukaným druhým já, než mně přišla správná odpověď.

Ta lapidárně říkala: „Dívka doufala, že se se svým milovaným chlapcem potká opět na pohřbu.“

Pokud jste odpověděli správně, přemýšlíte jako psychopat. Tento test údajně vytvořil jeden slavný americký psycholog, aby otestoval, zda někdo má mentalitu vraha. Drtivá většina uvězněných masových vrahů odpověděla na tento test správně. Pokud jste si tedy neodpověděli správně, je to pro vás dobrá zpráva - nemáte mysl psychopata a potencionálního vraha. Pokud ale někdo z vás odpověděl na tento test správně, dejte mi prosím vědět, ať si vás mohu vymazat z adresáře!

Když mě přešlo naštvání na mé jednoduché myšlení, které naletělo tomuhle vtipálkovi, začal jsem přemýšlet o tom, proč uvažuji a chovám se právě takhle, že takhle prostě a snadno prozradím každému, co jsem zač. A kdo vlastně jsou ti potencionální hromadní vrazi? Pak jsem na to přišel, jsou to obyvatelé velkých měst.

My, venkované jako celek jsme jen zaostalí dělníci se zbytkovým slušným chováním, je to atavizmus po našich nevolnických předcích, industrializované metropole už z myslí svých obyvatel ohledy k bližnímu a na druhého snaživě vyhánějí, jako příklad mohu uvést třeba supermarkety a chování vesničanů a obyvatel metropolí v nich. Na vesnici, i když je nějaká velkoakce a reklamní agentura se snaží přilákat co nejvíce prosťáčků nějakým promyšleným psychologickým trikem, vesničané pořád ještě se chovají v rámci jakési více či méně benevolentní odchylky slušně, ne tak ovšem obyvatelé metropolí, s nimi ovšem davovým scénám podlehne i vesničan, co se tam náhodou vyskytne.

Odchovanci industriálních lokalit se dokážou ušlapat, venkov se zatím jen strká lokty, ale nic není ztraceno, venkov v sobě živí naději na to, že jednou bude mít také své první ušlapané. Zatím však je to jen o primitivních strkanicích, v nichž se dokonce sem tam někdo usměje nebo omluví, proto žiju na malém městě, tak 20 až 30 tisíc je hranice, přes niž nikdy nepůjdu, velká města ztrácejí pro občana rozměr a v té anonymitě se člověk cítí jako ve vyhnanství, a odtud je jen kousek k pocitu beztrestnosti za nemravné chování.

Možná proto ty víkendové hromadné útěky do chatových městeček, kde přece jen lze přes plotek se sousedem v jakýchsi lidských rozměrech pokecat, na panelákovém schodišti ve spěchu na tramvaj to jaksi není ono, i když ta sousedka je opravdu hezká a žije sama, ale nadělávat zpoždění za mě v práci nebude, a tak jí příště raději plivnu zezadu na kabát, když už ji nemůžu každý večer bez pozdravu a mlčky šoustat. Jak daleko jsem touto úvahou od myšlení vraha?

Tyhle podmračené dny ani neburcují člověka k nějakým kulinářským zázrakům, také jsem se odbyl rohlíčkem a roztíratelným taveným sýrem značky DUKO, která ve mně evokuje jadernou elektrárnu Dukovany, a nakrájel si papriku, rajče, okurek, takové ty hlouposti ze země, ale dá se to přežít i o zelenině, však já tomu u oběda zatnu tipec, tomu depresivnímu počasí, copak jsem nějaký Eskymák, abych měl polární noc? Včera jsem vsedl na kůň a zajel do vzpomínaného již supermarketu, co jich tu máme největší hustotu na počet obyvatel ve střední Evropě a možná i na celém světě, na dvacet tisíc lidí je jich tady rovná desítka, jedno docela solidní nákupní centrum v to ani nepočítaje.

Nalodil jsem do kufru polskou zeleninu, jihoafrické hrušky, holandská jablka, rajčata na větvičce ze Španěl, slovenské okurky, italské hrozny, turecké nektarinky, řecké broskve, přinesl jsem toho dvě plné igelitky za pár € úhrnem, čas sklizně na Jihu je peněžence Seveřanů milostivý, však nám to zase vynahradí cena energií, to se zase v zimě zapotíme, až si zatopíme.

Poslyšte, co pořád máte s tím hromadným vrahem, možná to ani mnohá ženská neví, že se právě miluje se svým vrahem, často je to jenom o jediném malinkatém krůčku, kamínku pod lavinou, radím vám dobře, vykašlete se na realitu a milujte své sny, koho jiného, než svůj sen, máme milovat? Vždyť realitu nelze milovat, realitu lze tak akorát snášet, samozřejmě po odeznění milosrdného poblouznění, které způsobuje, že jsme ještě nevyhynuli, a nejkrásnější je, že když se dva milují, dost často myslí oba na někoho jiného. I na vesnici. Jak říkám, kašlete na to. I vy, paní, co vás svrbí jazyk za ty mé nehorázné provokace. Snad je nějaký rozdíl mezi tím, co řekne slavný americký psycholog a co bezvýznamný moravský tlachal.