O fazolové polévce, lživém leteckém snímku a nelehkém údělu agentů

Včera jsem měl bezmasý oběd, vlastně tak trošku masý, dršťková polévka je přece jen původem z krávy nebo býka nebo čeho hovězího, a cestou z bufáče tři moravské koláče, ne že bych na ně měl bůhvíjakou chuť, ale když se to tak krásně rýmuje, kutálel jsem z bufáče tři moravské koláče, připomnělo mně to ten vtípek, jak vrabec stojí vedle kravince a říká mu, že zpívá jako slavík, a ten kravinec odpověděl: Jestli ty jsi slavík, tak já jsem pizza!

Nevím, zda se mohu považovat za sloupkaře nějakého plátku, ale kuchař masových plátků jsem, to ano, zavlekl jsem ondyno mou ženskou na meníčko ke známému do bistra, chodíme tam občas, je taktéž skvělý kuchař, byla fazolová polévka, koncert chutí, opražená slaninka ale na mini kostičky, žádná obvyklá kolečka párků, jenom takové ty chuťové bonusy, a mezi fazolemi hrášky, mrkvičky, všechno na drobounké nudličky, a celé to krásně vonělo po čerstvé slanině.

Také dávám do fazolové polévky vyvařit kůži ze slaniny, skladujeme ji v ledničce až je trošku plesnivá, to je pak nejlepší, no asi ne, ale píše se to hezky, zkrátka byla veledobrá polévečka, sám bych ji líp nesvedl, a dál byl plátek bavorské sekané v pivním těstíčku, bramborová kaše, čalamáda a nějaká plněná kapsička jako moučník. Velké pochutnání nastalo, stejné jako když jsem likvidoval v úterý zbytek uvařených brambor od neděle, mrzutých od pohledu a uskladněných v chladničce, rozhňácal jsem je na kaši a dal co se tak dává do bramboráku, a opekl na oleji, kde jsem si před tím opekl dva plátky uzeného, celý barák tím voněl, moje bezodpadové technologie sklízí jeden úspěch za druhým, třeba minule: Našel jsem v ledničce kousek brynzy, koupil jsem před časem kilový kýblíček v akci a tenhle zbytek pravda už nebyl nejmladší, ale já si uvařil pár brambor, oprahnul kousíček oravské slaninky na nudličky, vybral ty kostičky opražené slaniny jako je vybírávám, když vařím šoulet, ale o šouletu jindy, a na tom tuku udělal do zlatova cibulku, tu jsem slil a na tom tuku rozpustil brynzu, na talíř položím brambory, poleju tou rozpuštěnou brynzou, co byla na vyhození, posypu cibulkou a kostičkami špeku a pokud to nestihnu spráskat, než miláček přijde z práce, budu se jenom dívat jak jí to chutná, ale sloupky do vyhlášených plátků, to ne, tam píší lidé od politiky a ty já nemusím, znáte to, kdo má rád salám a politiku, nikdy by neměl být u toho, když se to dělá, takhle telecí plátky na smetaně, to je můj obzor.

Docela dobře bych mohl psát o horku v Africe a jak Tuaregové čelí písečným bouřím, a stejně tak dobře bych se mohl rozepsat o zimě na Aljašce, jak obtížně se přelézá za sněhové vichřice chilkootský průsmyk, jak na Yukonu pořád ještě hučí divoké proudy řek, plných lososů, o peřejích, kam si na ty lososy na tahu grizzlyové chodí jako na přesnídávku, o řekách, z nichž se dá pít, o svérázných a krásných Inuitkách, mohl bych přes Beringgovu úžinu do severního Ruska a navštívit třeba Ojmjakon, nejstudenější místo na Zemi, přesněji řečeno místo s největším teplotním rozdílem na světě, celých 103,8 stupně, pokud si dobře vzpomínám, hic tam teda bůhvíjaký není ale kosa je tam parádní, tam když mají minus třicet, tak chodí v košilích, o tomhle všem bych mohl psát ale já zvolil právě brambory a brynzu, protože jsem najisto věděl, že se potěším.

Abyste ale nemysleli, že jen žeru. Chtěl jsem o víkendu na kole projet jednu vyhlédnutou trasu, kterou jsem si našel na leteckém snímku, shora ta cesta vypadala dobře, o to horší to bylo v reálu, první tři km jakž takž, rozbitá polňačka, ale potom to začalo, od jakési opuštěné farmy se polní cesta už léta neužívala a okolní louky jsou ponechány ladem, ostatně v podhůří je hodně půdy ponecháno ladem, výnos nestojí za řeč a nepokryje ani náklady na obyčejné posečení, tak tam rostou neprostupné křoviny, které tu úvozovou cestu až na malý tunýlek mezi lebedou a mlázím zcela zneprostupnily, samé akátí a maliní, které si tě chce ponechat a vyprávět si s tebou až do tvého úplného rozkladu, vlekl jsem kolo pěšky, protože jsem nechtěl o nějaký akátový trn píchnout jak se mně to stalo asi třicet km od domova už jednou, nevozím s sebou vercajk, nechce se mně už pracovat a tak se takovým průzkumům vyhýbám, do tohoto jsem šel pod vlivem mylné informace z leteckého snímku, asi jako když v Británii naplánovali výsadky a v protektorátu žádná z adres nefungovala, protože zapomněli zakalkulovat prostředí v protektorátu, a Češi v Anglii asi se styděli říct pravdu, co jsme zač, no tak tahle cesta prostě nefungovala, už se na ni nevrátím, ale co mě zaskočilo, bylo, že jsem na ní potkal tři šílence, kteří ji projížděli kvůli adrenalinu, dnes už člověk ve střední Evropě nemůže ani chvíli být sám, snad jen v blázinci na samotce budu mít chvilku klidu.

Protože vzpomínka na tu cestu mě rozladila, nasadil jsem okamžitě specifickou agentskou kůru, umístil jsem do svého žaludku hned několik agentů, dva se jmenovali chlebíček Felix a pašovali na zádech plkanec pikantní sýrové pasty, tři se jmenovali chlebíček s debrecínkou, další tři se jmenovaly takové jako dvě pečená sušenková kolečka slepená čokoládovou náplní, sakra, teďka si nemůžu vzpomnět jak se to jmenuje, jsou to slepené kulaté sušenky, no co se dá dělat, pokračujme, další agent se jmenoval malý střapec hroznového vína, předposlední agent byly dva plátky mléčné čokolády a poslední agent se jmenoval jablečný mošt, vypadali jako že se budou přátelit, ale je možné, že se pohádají a někteří z nich se půjdou podívat na vzduch a strhnou s sebou i ostatní, agenti se vždycky drží pohromadě, člověku pak nezbývá, než aby se pokusil zvolit alespoň to, kterým východem se pohrnou.