O dešti v lese a Capablancovi s Aljechinem

Včera odpoledne jsem potkal ve městě ženskou středního věku, takovou tu ženskou mezi psem a vlkem, jestli mně rozumíte, příliš mladá na spolužačku a příliš stará na bláznivé zamilování, hlásila se ke mně jako ke starému známému a já si nemohl vybavit případ s ní související, já si nepamatuju obličeje ale případy.

Jsou lidé, kterým stačí jednou nějakého člověka vidět a poznají ho třeba po dvaceti letech, jsou jiní lidé, kterým stačí jednou jet nějakou cestou a najdou ji třeba po dvaceti letech, tihle lidé se mě na oplátku zase chodí ptát, jak a kam se před třiceti lety zapisovaly nějaké údaje anebo odkud asi vyplavala na světlo boží tahle bezprizorná neoznačená stránka, já se na svou paměť v tomto ohledu docela mohu spolehnout, ale zase mně z paměti vypadne podoba okamžitě po odchodu člověka, města mně vždycky někdo mezi návštěvami celá přestaví a tak navštěvuji pořád nová a když jsem vloni o prázdninách jel dvakrát za měsíc na letiště v Ruzyni, bloudil jsem tam mezi parkovišti po čtrnácti dnech stejně jako poprvé.

Proto nemám rád cestování, přesněji řečeno nemám rád zavilé cestovatele a jejich vzpomínání na cestování, pro mě je cesta po návratu uzavřená kapitola a už si nevybavím ani lidi, s nimiž mně bylo trávit třeba dovolenou, ani města, která jsme navštívili nebo krajiny, kterými jsme prošli, já žiju jen tím okamžikem a jeho náladou, nemám rád, když lidé vytahují fotky a ukájí se jimi, nerad se dívám na cizí zážitky, připadá mně to voajérské nahlížení do soukromí a je od těch lidí dost sprosté, že ho takhle vystavují, ale budiž, mají na to právo, když já mám právo takhle se veřejně producírovat se svými myšlenkami, ale jako mě pošlou do háje někteří mí čtenáři, já zase mám právo poslat je do háje s těmi jejich čarokrásnými vzpomínkami, když já žádné nemám. Chápejte, já jim ty vzpomínky nevěřím jako oni nemohou uvěřit, že já si nic z té cesty nepamatuji.

Ale abych se vrátil k té ženské, po delším a systematickém připomínání, když už nevěděla jak mě upamatovat, jsem konečně zabral. Potkal jsem ji prý na podzim v lese na houbách. Míjel jsem tehdy malou mysliveckou chatku uprostřed lesa, kde ona s manželem nimrodem byli skryti před deštěm. Musela to být ona, protože znala podrobnosti toho, o čem jsme si tehdy vyprávěli. Co kdo řekl si pamatuju naprosto přesně. Nepršelo tehdy nijak hustě, proto jsem odmítl jejich pozvání dovnitř, dal se s nimi do řeči a za nějakých dvacet třicet minut jsme zjistili, že jsme vlastně krajané. Oni se na Jižní Moravu přistěhovali z Velkých Losin, jen kousek od Šumperka, kde jsme bydleli my, ostatně fotka odpočívajícího malého cestovatele ze záhlaví článku pochází právě ze Šumperka.

Tak tahle ženská se ke mně hlásí ve městě a vypráví na ulici dlouhou story o svém pradědovi, který pracoval jako rada před první světovou válkou na okresním úřadu, velmi se podivovala, že ho neznám. Měla představu, že všude na úřadu míváme nějakou kroniku, něco jako bývaly kroniky brigád socialistické práce v minulém režimu, kde by byli všichni zvěčněni.

Musel jsem jí vysvětlit, že úředníci vesměs nestojí o publicitu, nemohla to pochopit, až jsem jí prozradil, že třeba soudci okresního soudu v šedesátých letech zničili záměrně většinu svých rozsudků z let padesátých, kdy dávali hospodským a mlynářům na vymyšlená udání zadlužených opilců proletářů patnáct až pětadvacet let včetně konfiskace majetku jako třídnímu nepříteli za vlastizradu.

V zemi, kde se třikrát za padesát let produktivního věku občana změní diametrálně režim, kde se majetky přesunují z privátní či klerikální sféry na stát a z roku na rok zase naopak, nestojí nikdo o archivování svého podílu na dějinných politických zvratech. Řekl jsem jí, že jsem za toho prachmizerného totáče jednou pracoval v terénu pod ochranou příslušníků tehdejší veřejné bezpečnosti. Zakládala se stavební místa pro dnes velmi ceněnou řadovou zástavbu, která vznikala vyvlastňováním soukromých zahrad plačících zoufalých osamělých babiček. Za zády policii a úředníkům tehdy stály rodinky s dětmi, které už čekaly na své stavební místo a slzely také, jenže štěstím, protože bydlely dosud na svobodárně. Některé hysterické maminky ty babičky doslova předčasně pohřbívaly za jejich lpění na zchátralém majetku.

Stavební místa se tehdy nemohla jako dnes volně rozlézat po krajině, protože jsme potřebovali každý čtvereční metr orné půdy, na níž jsme pěstovali plodiny pro internacionální pomoc. Jak může být člověk hrdý na to, že je jen třtinou větrem se klátící a tak se nemůže nikdo divit, že na rozdíl od řemeslníka, jehož stůl nebo skříň poslouží každému člověku, úředník nestojí o své zvěčnění, protože jeho práce poslouží každému režimu.

A protože se v takových tématech necítím dobře, cítě svůj díl másla na hlavě, tak věrný svým postupům uteču zcela jinam od tématu: Poslouchal jsem tuhle rádio a nějaká dívenka zveřejňovala výsledky průzkumu o tom, jaké muže ženy preferují. Vyšli z toho nejlíp prachatí optimisté se smyslem pro humor, ani manekýni nebo svalovci na tom nebyli líp než my, prachatí optimisté se smyslem pro humor, proto na nás ženské letí, protože my můžeme být duší cokoli, co si ona vzpomene, a když už to nepůjde, provedeme velkou rošádu na dámském křídle a kryti věží s černým střelcem vyměníme dámy abychom posílili pozici krále a zároveň znovu získali tempo, řečeno slovy šachových zápisů partií Capablanky s Aljechinem.