Tak se nám blíží konec roku a do začátku toho dalšího vyrazíme všichni s novými předsevzetími.
Některé dámy učiní slovo tělem a nechají si udělat plastickou operaci svých předsevzetí, takže opravdu vstoupí do Nového roku se zbrusu novými zázračně povstalými předsevzetími. My ostatní alespoň ve snaze být na chvilku lepšími než jsme byli, přijmeme několik zbrusu nových předsevzetí, která opisujeme jako prezidentský tajemník z jednoho novoročního projevu do druhého.
Já nevím jak vy, ale já mám větší problém vymyslet předsevzetí, které jsem ještě nepřijal, než naprosto originální a moderní dárek pro stoletou babičku. Nechci to odfláknout, protože by se mému okolí mohlo zdát, že beru přijímání novoročních předsevzetí na lehkou váhu a tak tomu vskutku není. U mě nemůže být na lehkou váhu bráno zhola nic. Když vaše osobní váha, kterou jste si za vlastní krvavě vydělané peníze koupili, a ona už v prodejně naznačuje, že s vámi nebude mít slitování a naváží vám 130 kilo, řeknete svému přítomnému svědomitějšímu druhému já, že to dělají ty hadry.
„No moment,“ řekne vaše svědomitější druhé já, „vždyť máš na sobě tričko a šortky, sandály bez ponožek a sluneční brýle, tak neblbni.“ „Jistě,“ odseknete, „ale tričko mám na hrudníku zpocené, což přidá na váze, mokrý hadr je těžší než suchý, to ví každé malé dítě, a v kapse šortek mám klíče od auta!“ „Chachááá,“ směje se vaše druhé já sveřepým hlasem, „a v nose máš Emila Holuba s tropickou přilbou, že jo?“ Zjistíte zkrátka, že se s vaším svědomitějším druhým já nedá rozumně mluvit, milou digitální supertenkou váhu sbalíte pod křídlo a mažete k domovu s tím, že v klidu a ústraní si to se svým pitomým druhým já vyřídíte jak se patří.
Ale jaké je vaše překvapení, že po návratu mezi tiché stěny vašeho obydlí není po druhém já ani vidu a ani slechu. Ono se totiž takhle předvádí jenom na veřejnosti. Doma, jak by se řeklo, ani nepípne. Má strach. Tak je to. Pádnost argumentů muže, jehož slovo má váhu, zastraší pitomé svědomitější druhé já a zažene je do sklepa, kde toto se krčí za bramborami a jektá zbylými zuby. Mé druhé já je podlý a poťouchlý exhibicionista. Obyčejný sprostý exhibouš. Předvádí se na veřejnosti a doma zaleze a dělá strachy hromádky. A kdoví jestli není homosexuál. U takových nikdy nevíte.
Hele, co já už si dal předsevzetí o tom, jak budu žít zdravě a budu hubnout, přestanu pít pivo a nebudu kouřit. Budu jíst zeleninu a prase si budu prohlížet nanejvýš v televizi. A všechna tahle předsevzetí jsem přijal doma, v místě, kde mě moje pitomé druhé já nijak neovlivňovalo. Ani nemohlo, když bylo v temném koutě kamuflováno kupou brambor.
Ale když se to vezme kolem a kolem, tak mně to začíná fungovat. Jako první krok jsem si uvědomil, že ta správná předsevzetí se naprosto nevíží s nějakým konkrétním dnem v roku, například s Novým rokem. To, že se taková předsevzetí kryjí se začátkem roku, to je náhoda, kdybychom od 6. ledna před 426 lety nezavedli gregoriánský kalendář v Čechách a obojích Rakousích, dávali by si lidé hloupá předsevzetí o nějaké dva týdny dřív, ale nakonec, pokud to pár lidí pobaví, je i takové chvilkové vzepětí povšechně kladným projevem.
Prostě si lidé ve chvílích vzácně sebekritických říkají přibližně toto: „Sakra, neměl bych tolik chlastat, kouřit, přejídat se, pomlouvat svou ženskou a zahýbat jí, měl bych ty své děti aspoň občas přepočítat i z jiného důvodu, než že chci zjistit, zda neživím nějaké kukaččí mládě, měl bych se chovat ke svému tělu ohleduplněji a k svým blízkým zrovna tak!“
Takto nějak promlouval rozjařený přítel, když si u prohýbajícího se stolu vytyčoval velkorysá novoroční předsevzetí. Říkal jsem mu tehdy: „Uděláš houby a ne tlustou čáru, drahý příteli, to by sis musel nechat vyměnit tu kedlubnu, co nosíš jako špunt aby ti nepršelo do krku, ale pokud si ji necháš, tak nic neuděláš jinak, jen se chvilku budeš nutit a pak to odezní, jako když přejdou teploty.“
Plnění dobrých předsevzetí zpravidla se kryje délkou a intenzitou kocoviny, kterou člověk zakouší po večeru, kdy přijal třeba deset takových dobrých předsevzetí. A jakou máte radost, když do sebe nemůžete nic dostat a říkáte si: „To teda nechápu, proč s tím lidi dělají takovou vědu, držet dietu přece není žádný problém!“ Tetelíte se blahem, jak vám to krásně celý půl den jde. Jakmile ale kocovina poleví, člověk hned začne přemýšlet jinak.
Ale pak vás to jednoho krásného dne za ten váš nemytý krk vezme doopravdy, začne někde pálit a dloubat, zpotíte se jako dveře od chléva v zimě a rázem začnete mluvit jinak. Dobrých předsevzetí máte seznam pro menší městečko, dokonce si nějakou tu pitomost v zelinářství koupíte, a když vás to drží pořádně, tak si z toho i něco uklohníte a pozřete. Ale nedej bůh, jak to poleví. A ono to poleví, to si pište. Před smrtí se každému ulevilo. To jste hned hrdina a na ulici zkoušíte na kamaráda: „Dneska jsem se celé dopoledne flákal po doktorech, rtg, sono, ekg, krev, moč, tlak, sakra copak je 230/130 nějaký tlak? A co mně dali léků, budu to muset jít ukázat večer mému hostinskému, ať mně to trošku přetřídí a při té příležitosti se mu tam drobet opiju, a to si mám ráno a večer měřit tlak na půjčeném přístroji, jsem VIP pacoš, lékařka mně, než si koupím vlastní, půjčila svůj, heč!, no zkrátka se dnes půjdu opít, co kdyby to bylo naposled!“
A kamarád už v duchu přebírá kravaty, jestli by se tam nenašla nějaká černá bez mastných skvrn.
