O člověku nepolitickém, gravitaci, uheráku a skákání do řeči

Čas od času se porozhlédnu po tomhle blogu a zjišťuju, že to tady tak trošku připomíná česká vězení v letech padesátých, samý politický, nás nepolitických pisálků jako do mariáše. Navíc stejně jako tehdy se my počestní zloději těch politických straníme, jakoby byli malomocní.

Asi je to tím, že politika je všechno kolem nás a také tím, že si my nepolitičtí možná zhůvěřile a neinformovaně myslíme, že v politice slušného člověka aby pohledal, protože když politici mluví, tak skáčí jeden druhému do řeči. My skákání do řeči dětem zakazujeme a tak je jednodušší jim zakázat televizní politické debaty a přenosy ze zákonodárných komor. No a když se politik neudrží ani v tak elementárním pravidlu jako je nechat druhého domluvit, což je mezi normálními lidmi považováno za fundament soužití, jak si o něm může někdo myslet, že v jiných věcech se chová slušně a eticky? Když navíc pořád slyšíme o tom, jak v místních zastupitelstvech stejně jako na ministerstvech se odhalují velmi pěkné a ve svém konečném efektu pro občany finančně zdrcující čachry.

Jenže co s tím, to bylo, je a bude, tyhle řeči o politice a politicích už vedli sousedé na aténské agoře před dvěma tisíci let stejně jako v Babylónu, co s tím dělat jiného než se nechat vystřelit na nějakou jinou oběžnici, a při naší smůle bychom objevili, že máme s sebou málo prazdroje anebo že nedrží vlivem nulové gravitace ve sklenici, vždycky se najde něco, co nám vadí.

Lidem chybí velké ideje, velké ideologie, mezi politiky velkých figur nenajdeme, naopak, zdá se, že dnes čím větší země, tím menší duch vládcův. Křesťanství, do něhož vkládá dodnes naději moře lidí, se po těch dvou tisících let kulturního vývoje v Evropě jaksi vyčerpalo a s odchodem pana Wojtyly ještě více ztratilo na otevřenosti a přitažlivosti, islám zůstal islámem nejspíš proto, že jej vyznává populace poměrně málo ochotná přiznat, že inkoust učencův je cennější než krev mučedníkova, moudrá židovská diaspora tisíce let se uzavírá a konspiruje, no a to, co zmíněné velké ideje v dnešním světě nahradilo, se neosvědčilo ani v okamžiku zrodu.

Neustále zdůrazňovaná nutnost ekonomického růstu, který má být moderním všelékem připomínajícím komunistické „Zítra se bude tančit všude!“, způsobila, že lidstvo ztratilo víru ve spravedlnost, žádná z mrtvých či žijících kultur si to neuvědomila a dále víru ve spravedlivý svět (protože co jiného je víra v boha než víra ve spravedlnost a lásku?) zabíjí svým prohlubováním propasti mezi hladovými a přežranými.

A protože politika stejně jako nutnost ekonomického růstu se dotýká bezprostředně i mě sama, koupil jsem si v rámci zvýšení životní úrovně mých chuťových pohárků šišku uheráku made in Hungary, ale jaké bylo moje zklamání, přátelé, ztratil jsem svou víru v uherák. Asi jako u nás není pražská šunka jako pražská šunka, tak v Maďarsku není uherák jako uherák. Asi ho vyrobil řezník, co ještě včera učil na základce matiku, nic proti učitelům ale uherák teda neumějí, to se musí říct, řezník také neučí kvadratické rovnice, hele a ten znáte, jak se ptá manželka doktora co vlastně tomu jejímu je a on říká „Milá paní, on má tu kvadratickou nemoc! A proboha pane doktore, jaká to je? No on má chuť na druhou!“

To prý je ta moderní doba, všechno se dnes šidí, snad že se už nic nového nevymýšlí ale jen parafrázuje nebo přímo vykrádá a je lhostejné zda je předmětem šizení kvalitní surovina do salámu nebo kvalitní melodie do písničky.

Řekl to nějaký muzikant se sloní pamětí: „Vzhledem k tomu, že počet libozvučných sestav tónů je omezený, moderní hudba se vyčerpala někdy v polovině sedmdesátých let.“ Já mu tehdy přitakával, když jsem poslouchal píseň a nebyl si jistý, zda je to svérázná verze známého originálu či původní skladba, a totéž třeba fotky, jistěže jde naskládat skleničku, lžičku a vajíčko, světlo a stín a ubrus na matnici tisícem způsobů ale jen sto je jich liboočných (od libozvučných, no ne?) a tyhle všechny už tu asi byly, ty další vznikají opravdu jen pro autora samotného, možná někdy přijde ještě jeden, co to vezme a ještě to nějak přežvejká počítačem nebo jak a bude z toho další warhovolovina, ale počet variací, pro oko obecného vnímatele hezkých, se asi už vyčerpal. A vyčerpal se prosím ve všech oborech lidské činnosti, týkajících se obyčejného salámu nebo oné nadstavby života pro zvláště rafinované kujóny zvané umění.

Proto v televizi raději než politiky poslouchám staré chlápky, co už mají život za sebou a vypráví třeba o tom, jak se v dětství učili zatápět v kamnech, protože tohle byly potvory kamna, tam se muselo nejdřív vhodit zapálený (nikoli ideologicky, tahle zapálenost musela být přes 451° F) kus novin, aby se trošku ohřál komín a teprve potom zapálit třísky, které pomalu se rozhořívaly a teprve potom to chytlo ten správný hučák a to se zase musel honem přivřít přívod vzduchu, protože lítaly z komína kusy hořícího dřeva a zapálily by doškovou nebo šindelovou střechu, prostě posloucháš starého chlapa a je ti u toho jaksi líp než když to na obrazovce bouchne a šíří se tlaková vlna, která bere domy nastojato. Pak o tom, kdo to zavinil nebo ještě lépe, kdo by to zavinil, kdyby se to stalo, nařvaní chlápci s kravatami diskutují, předvádějíce svou nevycválanost stálým skákáním si do řeči navzájem.

No řekněte, není pro obyčejné lidi důležitější vyprávění o tom, jak se kdosi před šedesáti lety naučil zapalovat v kamnech tak dobře, že dodnes nikomu do řeči neskáče?