O citátech

Celá staletí si činím výpisky z knih, nebuduji však něco, jako byly kdysi v dávnu například knihy Inspiromat či Moudrosti věků.

Inspiromat byl útlá brožura, musím uvést pro nepamětníky, a vyšel jako neprodejná členská prémie nějakého čtenářského klubu, jaké u nás v socializmu jako pomoc při plánování velikosti nákladu a svého druhu sociologický průzkum, fungovaly. Plánované hospodářství nechtělo nic ponechat náhodě a tak bylo jasné, že když vydá knihu, kterou si objednalo například sto tisíc lidí v klubové edici, může dalších sto tisíc klidně vrhnout na trh a prodá ji. Ano, náklady byly statisícové, to je dnes už jen nedostižný sen, četlo se prostě víc.

Ten Inspiromat jsem později nacházel v antikvariátech, protože byť byl neprodejnou prémií, mnozí si jej cenili tak, že byli ochotni za něj zaplatit více, než za knihy, z nichž byly citáty vybrány.

Já si však nečiním výpisky jen poučné, morality či zajímavosti, mě na knize zajímá vše, co se mě nějak dotkne, z jedné například si pamatuji titulní stranu obaly, byly to Lásky v temné ulici tuším od Irwina Shawa a byla tam růže na dlažbě. Pokoušel jsem se podobný motiv nafotografovat, leč příliš se mně nedařilo. Ulička byla temná, protože to bylo ještě před revolucí, dnes je tam obchod na obchodu a kahany běsní ze všech sil, tehdy však se uprostřed ulice s oprýskanými zdmi nad dlažbou z velkých žulových kostek, od mrholení se lesknoucích, houpala v šeru jediná lampa, vydávající kužel nažloutlého světla, z kostek se leskly jen hrany a nádherně kreslily, ta dlažba se celkem vydařila ale nepodařilo se mně tam ale dostat tu náladu, možná to chtělo přidat trochu nostalgicky temně modré, co já vím. Kniha samotná pro mě úrovně toho přebalu už nedosahovala. Ale vy si můžete myslet pravý opak, tak to na světě chodí.

„Kniha měla ten účinek, jaký obvykle dobré knihy mívají: Hlupáci po ní zhloupli, moudří zmoudřeli a zbývající tisíce se nezměnily.“ To jsem si přečetl v nějaké knížečce, co jsem jich v minulosti polouskal nesčíslně, mezi nimi i Všechny krásy Seifertova světa, které jsem do té doby ještě nečetl a neznal, abych zjistil, že on přibližně v mém věku také pocítil strach ne tolik ze smrti samé, ale z toho, že s ním zemře i jeho myšlení a tak hleděl pro kohosi zachránit alespoň paběrky své paměti.

Z těch knih jsem vyčetl tolika podnětů k zamyšlení, že až mě svíralo, o tolika lidech živých i mrtvých se mně doplnily kartotéční lístečky povah a letor, které jsem si v hlavě do nějakého šuplíčku zastrčil abych je už nikdy anebo zase v nečekanou chvíli vyňal a přečetl z nich jakýsi údaj, myšlenku nebo jen hezkou metaforu.

Bloumaje po bludných zákoutích lidských duší objevil jsem na stránkách ministerstva vnitra zvrhlost dosti velkého kalibru, čas od času, mám-li co do činění s někým, koho si chci otypovat, pro ověření svého dojmu se podívám do seznamu estébáků a jejich pohůnků, no a většinou se divím malé nápaditosti při vymýšlení krycích jmen.

Učitel a ředitel ZDŠ a předseda MNV z naší vesnice si zvolil krycí jméno Ámos, možná si zde každý volil své sny, bůh ví, co se honilo v hlavách těchto nešťastných protože znásilněných lidí (nemluvím o lidech co se nechali zverbovat jinak než násilím), takové místo Jáchymov a rok 1955 mluví dosti jasně o pohnutkách toho člověka, ale Praha rok 1985, to už může být docela jiná kurva člověk, ačkoli i to může být kdoví jak, ti hajzlíci uměli dávat nabídky, které se nedaly odmítnout, no zkrátka se člověk může zamýšlet do aleluja.

Ale tu mě jedno zaskočilo velmi silně, jedna paní jménem Alena Kordíková si zvolila jako své kryptojméno Herman Bull, a to se mně zdá obzvláště zvrhlé, pan Hermann Buhl byl vynikající poválečný horolezec, proslavený svými prvovýstupy v Alpách a hlavně v průkopnickém expedičním himálajském lezení, ovšem že ta paní a její šéfové měli tolik „chochmes“ a zkomolili počestné jméno slavného horolezce a tím ve své jako labyrint pokroucené mysli vše ukryli ještě dokonaleji než si mysleli, protože o internetových vyhledávačích v r. 1986, kdy se paní do svazků zaváděla, nemohli mít ještě ani tušení.

Napsala mně před pár lety kolegyně o svých dětech a své víře, že se na stáří přičiněním těch dětí nebude muset dělit o místo se špinavými psy pod mostem, a tak jsem jí napsal, že špinaví psi pod mostem je velmi pěkný obrat, že to někam vrazím. A ona mě tehdy vzala za slovo a uložila mně okamžitě konkrétní úkol, ať teda nekecám a pracuju, že mně běží čas, tak jsem zavřel oči a když jsem je po minutě otevřel, napsal jsem z jedné vody načisto tohle, a za pět minut jí to poslal, opět jsem byl Bůh:

„Mám tě dost“
vzlykla´s
a já byl v tu chvíli
hrdina

„Odcházím středem“
a ramena jsem
rozhodil
přes celou ulici
uplakanou

ale co teď
když
špinaví psi
mých myšlenek
se perou
o ohlodanou kost
tvé lásky
pod mostem
jehož zábradlí
jsem už přelezl