O chlapském přechodu

Samolitr, že mají chlapi svůj chlapský přechod, je načisto stejný jako ženský, jen snad co do hormonálních výkyvů trošku jiný, ale psychika je rozbalancovaná jedna báseň.

Teda většina lidí to chápe jinak, tomu, čemu já tady říkám rozbalancovaná psychika, říkají přímější povahy totální zblbnutí. Já už to mám za sebou a vím, o čem mluvím, jak mě to hnalo, ještě bych si i mimčo pořídil jako někteří známí a bohatí dědoušci, zběsilý jsem byl, že bych jednou prdelí na pěti židlích chtěl sedět.

Nevím, jak to mají jiní, jestli mívají také návaly, já například se naposled navalil ve čtvrtek. Ale také jsem neměl nějak výrazně takové ty stavy úzkosti a beznaděje, takové ty neopodstatněné obavy, ale zato pocit zmarnění, to jo, toho jsem si užil, než jsem si to se sebou vlastní hlavou proti zdi ve vlastní hlavě vyříkal. Musel jsem přijat myšlenku, že holt už je všechno hezké za mnou a to, co považuju dnes za hezké, že v tom tu krásu musím pracně hledat, že ten život sám od sebe už hezký nebude, že už se nebudu smát jen tak, z radosti ze života, že si každý důvod k radosti musím hledat a jít mu vstříc. Připravit, zorganizovat, zařídit, zaplatit a potom teprve vychutnat, jestli mně dobře rozumíte.

Tohle byl ten pocit, s nímž jsem musel bojovat, naštěstí jsem měl už z mládí vypracovanou metodu, jak se vypořádat s nepříjemnými životními kroky, třeba zubař nebo soud (vykradené auto, sklep, apod. bylo toho povícero) či vojna, neléčitelné choroby, rozvod nebo pohřeb rodičů, prostě jsem v takovou chvíli, kdy se nějaký takový nepříjemný zážitek přiblížil, a zdálo se mně, že čas začíná tlačit na mou psychiku, začal jsem si uvědomovat každou sekundu tohoto času a to mně obyčejně pomohlo dostat se zase k objektivnímu vnímání času a jakémusi náhradnímu vyrovnání se s tísnivým pocitem, s psychosomatickými obtížemi.

Prostě jsem na to šel přes vnímání běhu času, dost mně to pomáhalo, a funguje to dodnes obousměrně, i když se mně zdá, že čas se vleče, stejně jako když se mně zdá, že příliš chvátá, začnu si uvědomovat každou sekundu a zapomenu na ubíhající roky, na krátké dny, na dlouhé bezesné noci, na kratinké chvíle rozkoší, stresů a pomíjivosti, prostě se jaksi vřadím do času, zapnu v sobě jakýsi vnitřní chronograf a zapomenu na to, co mě trápilo, tak nějak. A když čirou náhodou nefunguje ani tenhle můj interní metronom, pořád je zde ještě záložní padák v podobě jídla.

Včera jsem na oběd dostal jelito jako bejka, opečené do křupava, Malé Brdo brambor a dvě naběračky zelí, které jsem uvařil už v předvečer, aby se hezky naleželo. Hele, ať se EU se svýma dvaceti minutama a šupdokošem jde vykakat. Hamburger patří do koše hned po dokončení a ne až po dvaceti minutách, tohle je zelí s na kostičky opraženou slaninou a upečené kroupové jelito, slyšíte europoslanci?, to je naše národní jídlo a žádný sprostý hambáč. To nám jako chcete určovat třeba že dva ocasy jsou na jednoho českého lva moc a jeden bychom mu měli nechat kupírovat? Dávejte si na nás pozor! Povstání a revoluce v Čechách mají tradici od vzpoury moravských stavů. Ale k tomu zelíčku, bylo domácí, my máme takovou tu tradiční kameninovou látku s rantlem, kam se nalije voda a okraj víka se do ní ponoří, takže kvašení sežere všechen kyslík pod víkem a zastaví se, proto máme zelíčko jako malované, křupavé a voňavé ještě v červnu a to ho máme v paneláku v kuchyni, aby bylo hezky po ruce.

S mým zelím se to má tak, že při nakládání nakrájím cibuli na široká kolesa, která po vykvašení vyjmu, zůstane samotné zelí, jen je tou zkvašenou cibulí ochucené a oslazené, nedávám než sůl, kmín a hořčičné semínko, a s ničím to nepřeháním, takže to zelí je jenom a jenom o kysaném zelí.

No a tohle zelí překrájím na prkýnku na kratší kousky, nevylévám vodu a neperu je, mám to prostě tak vyzkoušené, z domácí slaniny udělám škvarečky, ty vyberu a na tom tuku zpěním větší cibuli (na tak půl kilo zelí) do sklovata, a když je měkká, lehce zapráším hladkou moukou na světlou jíšku, já mám rád zelí s vůní jíšky.

Tu jíšku rozmíchám ve studené vodě, no a pak teprve přijde čas na zelí, nasypu je tam a v té lázni je teprve povařím,až voda vyvře, pomalu je podusím, přidám trošku kmínu na ovonění, víc nic, čas od času s tím je třeba pohnout, přece jen je tam ta jíška, tak ať se to nepřichytne, a až je měkké, hledám mu chuť, obyčejně stačí jen trošku osolit a trochu přisladit, kyselé bývá dost.

A teď pozor, velikánskýho bacha!!! Na závěr vmíchám ty škvarečky, kdybych je v tom uvařil, byly by hadrovité, takhle jsou z nich škvarkovozelové bonusy, no a někdy namísto škvarečků udělám takhle usmažené kostičky dobré klobásy, vmíchám je tam a je to hlavní jídlo, přílohou budiž chleba.

Poslyšte, já tam tentokrát dal hodně špeku, byl domácí, ta svině zelí tak voněla, že jsem je chodil užírat i v noci a ráno, pak je navýsost jasné, že musíš mít dostatečnou rezervu na harddisku, já tam tak dvě tři giga mívám, co kdybych dostal chuť ještě na něco malého, třeba nanuka anebo žloutkový věneček. Včera jsem jen tak na posezení sežral 400 g těch fantastických polských karamel i s kousky papíru, co nešel odtrhnout, krówky se jim říkalo, takové měkké mléčné, určitě je znáte, prostě jsem seděl a žral, až jsem je zmohl. Přechod zažijete jenom jednou a měli byste si toho vážit, no ne?

Zajímavé je, že tak tři čtvrtě giga z každého celého ve mně někde zůstává, když poměřuju příkon-výkon, přesněji řečeno příjem-vydání, to je zajímavé, ve volejbalu je to naopak, nejdříve přijde podání a pak teprve příjem, u jídla je to prostě jinak. A je ještě zajímavé, že jídlo má od jistého množství v sobě zamontovaný vypínač, jedná se o velmi speciální vypínač, který vypíná současně mozek a kůži na břiše.

Tak už víte, jak zvládat mužský přechod?