Řekl mně kdysi přítel: „Všiml jsem si, že v tvých větách se nebezpečně často vyskytuje slovo lumík (Lumix, model digitálního fotoaparátu), hned za slovy jídlo a hospoda, to už je vztah, co ty na to?“
To bylo v době, kdy jsem si řekl, že bezpodmínečně potřebuji novým digitální foťák i kdyby na chleba nebylo, protože ten můj staroušek s 2,1 MPi a svým loudavým čipem je už dnes pro smích. Mívám období, kdy mluvím o různých věcech, co bych si chtělo pořídit, ale pak se to zvrtne, na některé věci načisto zapomenu a jiná mně přijde naprosto nezbytná.
Měl jsem kvartál, kdy se mně koupě navigace jevila naprosto nezbytnou, jenže pak jsem si uvědomil, že nejsem ani pošťák, ani hasič ani dopravce, abych potřeboval zastavit přesně před dveřmi domu číslo orientační 24 v Masarykově ulici, a když jsem si uvědomil, že by mě na cestě od nás například do Brna, kam mohu jet prakticky poslepu, zavedla dvakrát někomu do dvora, zavrhl jsem ji.
Dva roky jsem mluvil o novém přehrávači mp3, věděl jsem, že ho nepotřebuju, že ten starý jednogigový bohatě postačuje, ale líbil se mi, taková šikovná mašinka, umí i videa a elektronické knihy, prezentace obrázků, bůhvíco všechno. Koukal jsem na testy, prohlížel si je v obchodu. Předtím to bylo domácí kino, zesilovač, reprobedny, a já nevím co ještě, některé věci doma mám, jiné ne, je to taková chlapská zábava, viděli jste někdy ženskou, která by vydržela o svetříku mluvit půl roku? No jistě, mám ho doma, a co myslíte, že na něm přehrávám? Klipy? Knihy? Ale kde, normální muziku jako na tom starém, jen jsem sám před sebou za frajera, abyste věděli.
Poznal jsem však také pár blouznivců, převážně radioamatérů, kteří dovedli svůj technický koníček k dokonalosti tím, že zavrhli konfekční výrobky a vše si stavěli sami. Je fakt, že to bylo v dobách, kdy se dal postavit tak maximálně zesilovač nebo televizní přijímač ale věřím tomu, že ti lidé, kdyby se jako jeden muž nepřeškolili na počítačové maniaky, by dnes třeba ty GPS navigace klidně stavěli dál a přechovávali je v krabičkách od mýdla jako ty své detektory hřebíků ve zdech a jiné užitečné udělátory. Zajímavé také je, že tihle technici jsou nějak víc vidět než třeba numismatici nebo entomologové, jestli je to tím, že jejich koníček je jaksi „užitečnější“, alespoň tedy v očích veřejnosti, nevím.
Na jednoho takového radioblouznivce si docela dobře vzpomínám, on pracoval někde v rozhlase a já se s ním znal zcela mimo jeho obor. Jednou jsem zmínil, že jsem koupil nový stolní tuner s vestavěným zesilovačem a že se mně zdá, že ten zesilovač má slabé basy, no a slovo dalo slovo a on prohlásil, že ať teda ten zázrak přivezu a on mně tam ty basy dodělá. Samozřejmě je dodělal, nebyly bůhvíjak výrazné, ale zlepšilo se to, to však je nedůležité. Jeho dům, to byl ten pan Metek z Hrabala jako když ho vyšije, všude plno krabic se součástkami, kompletní audiořada po židlích a štokrdlatech, nic nebylo v krabici, čistá změť drátů a součástek, kde se zesilovalo tak, že se osička potenciometru vzala do kleštiček, jednou rukou se celý ten betlém přidržel a druhou rukou se přidalo otočením holou osičkou.
Zesilovač nebyl v krabici nýbrž základní deska stála na stole na čtyřech hořčičácích, na mou věru, na čtyřech dnem vzhůru otočených sklenicích ležel tištěný spoj velikosti A4, prošpikovaný součástkami, on se s tím doslova mazlil, mluvil na to jako na dítě: „Safra, no co děláš, já ti dám, tady ti ještě zakmitává koncák, ale už vím jak na to, ale nemám na tebe teďka čas, musíš ještě chvilku počkat!“ a ten krám jako by ho slyšel, přestal vazbit a zakmitávat koncákem a hrál jako bůh. „A chceš si poslechnout nějakou muziku?“ a když jsem přitakal, pustil mně tu známou pro mě neposlouchatelnou středoproudou kapelu ABBA, co do hudby byl naprosto mimo ale radioamatér byl od boha, nestudoval žádné schéma, stavěl instinktivně, pocitově jako nadaný muzikant s absolutním sluchem vezme nástroj a za deset minut neartikulovaných zvuků zahraje písničku.
Koníčci a koně. Velký koníček pro mnoho lidí jsou živí koně. Víte, mně na tom nevadí tolik to zotročení zvířete, nevadí mně ani ty hrátky s genofondy, v podstatě jsem stejně lhostejný a vypočítavý jako ti šlechtitelé, když mně zvíře v něčem pomůže, je vše v pořádku, mně na celé té věci vadí jediné: Byť nejsem a necítím se být taoistou, ten pocit, který člověku vnuknul nadvládu nad zvířaty, ten pocit výlučnosti mně vadí. Nemám strach, že se to člověku vymstí jako se mu už začíná mstít neživá příroda, ten čas, kdy k tomu dojde, je ještě hodně daleko, mě na té věci prostě bere úvaha, která jde po kořenech porušení symbiotických vztahů v přírodě, člověk co do ducha přece není zvíře a tak by se neměl jako zvíře chovat.
Když silná kočka chytí slabou myš, tak ji mučí tím, že se s ní hraje a chytne ji ještě desetkrát, než ji zabije nebo než myš uteče, kočka sportuje stejně jako člověk s jiným zvířetem, ale člověk by měl mít víc rozumu než kočka, sakra, nebo to o sobě aspoň tvrdí.
Dostihy zkrátka zrovna nejsou to, co bych hodnotil nějak kladně, já nemám rád, když se zvířata tahají do lidských odpočinkových aktivit, nemám rád corridu, drezúru, vysokou školu, kdy po třech minutách se koňům třesou nohy vyčerpáním a jsou zbroceni potem jako po půl hodině cvalu, dostihy chrtů či koní, zoologické zahrady, chování zvířat v panelácích na kšeft, kohoutí zápasy, cirkusy a ekology.
Chceš člověče sportovat? Sportuj, utíkej až z toho umřeš, zvedej činky až ti to zpřeláme vaz, zabij se na lyžích, ale pro všechno na světě, nech zvíře na pokoji, a nemluv mně o tom, že to zvíře dostihy miluje, to zvíře miluje člověka a pro jeho rozkaz je schopno zemřít, ale sport pro zábavu zvíře nezná, to je mimo jeho chápání, a když už jste si vypěstovali, vy mičurinci, takové sofistikované zvíře, jako je chrt, bojový kohout nebo závodní kůň, tak to proboha provozujte někde v soukromí a nezveřejňujte svou zvrhlost a nedělejte z ní ušlechtilost. Pro mě to bylo a je zotročení živého tvora jen pro lidskou vášeň.
Kůň při práci v lese, sedřený do úmoru, to beru, protože tam člověk a zvíře jsou postaveni na roveň, mají těžký život, ale oba, jsou to manželé, svázaní hlubokým vztahem, jestli to takhle vzletně mohu nazvat, ten chlap je stejně vyčerpaný jako ten kůň, tam je to jakž takž v pořádku, možná ve mně zůstal nějaký zablokovaný soucit se zvířetem z dětství, kde u nás kůň chodil kolem žentouru a já skoro plakal a chtěl jej pustit, ať se jde proběhnout do humna a on mlčky točil tisící a prvé kolečko, opustím tohle téma, je pro mě moc citlivé a nejsem objektivní.
