O čem budu mlčet, až potkám sám sebe

Zatím jsem mnohomluvný, mnohoslovný a má slova bývají nemytá nečesaná, rozpustilá a neřestná, leč jsou a žijí, zatím.

Setkal jsem se s několika ze svých dětí u příležitosti lehoučké, takřka nealkoholické oslavy mých narozenin, jen jsme si na chvíli sedli v kavárničce, k takovým milým a decentním akcím jakoby zrozené, sesedli se kolem jednacího stolu a pomlaskávali u kávičky. Jak jsme tak popíjeli, kavárnička se rozeznívala a my se začali rozehřívat. Nepotkáváme se zase tak často, aby nám vzájemná témata zevšedněla a tak jsme novinky všichni podávali se zaujetím a po herecku se dá říci, že jsme trošku přehrávali, neboť genetický vklad se nezapře.

Držel jsem miláčkům, tedy dnes už velkým třicetiletým miláčkům, řeč o tom, že jim vlastně dnes už nemůže nikdo nějak moc ublížit, vždycky společně najdeme přijatelné vysvětlení pro jeho duševní poruchu, pro jeho komplex z velkých osobností a trauma z komplexu méněcennosti, v tomhle mají moje děti výhodu, ony se nemusí nic učit, ony to prostě a jednoduše v sobě mají zakódováno geneticky. Tuhle řeč jsem zapíjel fantou, neboť nic jiného se k ní nehodí, ten nápoj má stejně syntetickou příchuť pomeranče jako věty, jimiž si člověk nalhává svou velikost. Jak víme ze Švejka: Člověk si myslí, že je gigant, ale je hovno, kamaráde.

A tak jsem přešel plynule na popis sobotního večera před asi týdnem, kdy jsme si doma na elektrice grilovali od čtvrtka naložená vepřová žebra, no, šmakes, dokonce až tak, že den nato, day after pro sečtělé, jsem si proti všem svým zásadám a pověrám, jichž jsem pln, koupil na snídani neochucený cottage s měkkým rohlíčkem, i šelma ve mně mívá prázdniny, a to jsem si vzpomněl, jak dcerunka popisuje svá dobrodružství a výlety se svou šelmičkou, s jejím šelmátkem, půvabné, a schválně vás nechám tápat, jaké zvíře si pořídila. Spoléhám na vaši fantazii.

Zmínila také, že se jí líbilo školeníčko kolem aktu, které jsem na některém z předešlých blogů držel, oceňovala právě tu popisovanou pečlivou a systematickou promyšlenou přípravu, k níž ale nikdy nedošlo, neboť akty jsem nikdy nedělal, ale tahle excitace posloužila k uvědomění, že člověk nepotřebuje věci provádět, aby si je užil, nejsme u soudu, kde se trestá za čin dokonaný a za přípravu na něj, tohle je příprava ducha a ta trestná není. Počítám, že si poprvé uvědomila, že někdo může mít byt jako bratři inženýři z Poláčkova Hostince u Kamenného stolu vymalován trojúhelníky, čtverci a přímkami, a přesto nebo právě proto bude v těch abstraktních tvarech vidět své snové reálie, že ten strohý tvar je jen zkratkou reálie nebo vize.

Jako báseň, jako hudba, která také má své zkratky, svůj minimalistický směr, tam, kde abstraktní obraz naznačí dvě hlavní linie a ty vidíš svůj obraz, tam minimalista z melodie opakuje tři tóny a je na tobě, jakou píseň slyšíš. Kdyby se to dílo pitvalo, je to jako vivisekce, nemůže to skončit jinak než smrtí. Všechno, co je vysvětleno a popsáno, rozebráno a složeno dohromady, chcíplo a už nikdy neožije snem.

Jenže máte fotku a fotku, je tu k vidění neskutečný, nereálný snový akt pana Miloslava Stibora a velmi reálná fotka revolucionáře od Roberta Capy, u něhož, znáte-li jeho životní příběh, nemůžete příliš obsahu fotek věřit. Pan Capa je ve skutečnosti Endre Friedman, Maďar s matkou pocházející ze Slovenska. Jméno Capa si vymysleli s manželkou jako součást legendy o známém americkém fotografovi, který náhodou zavítal do Paříže, aby se jeho fotky vůbec daly prodat. Čemu ale věřit můžete, je fotka Hirošimského prefekturálního paláce pro podporu průmyslu, mimochodem od českého architekta, co nechali v Hirošimě stát jako memento na fat boye.

V Hirošimě a Drážďanech nechali jako pomník válce rozbombardované domy, pravda, v Evropě kobercové nálety odskákalo více měst, Hamburg, Kiel, na ostrovech Coventry, Londýn, ale udržovaný památník devastace, co vím, mají jen ta dvě nahoře uvedená, i když mnohá naše města mají také některé své čtvrtě ve stavu těsně po bombardování, ale nevydávají to za výsledek válečných běsů, trošku to připomíná Janův hrad v lednickém parku, uprostřed lužního lesa postavenou zříceninu gotického hrádku, jaký by se hezky vyjímal třeba na Dívčích hradech, zůstanu-li v té oblasti, když jsem tam přivezl své děti na kolech, je to od nás jen asi 80 km, průvodce nás tou kvazizříceninou prováděl v hojném počtu asi pěti turistů.

Dal jsem se s ním do řeči nad zpustlou jabloní v hradním nádvoří, vysvětlil jsem mu, jak se dělá omlazovací řez koruny u jádrovin, jak se tvaruje nálevková koruna u peckovin, byl rád, že potkal zkušeného pomologa, s nímž si mohl hezky zasvěceně popovídat, netušil chudák, že jediné co mě na ovoci zajímá, je obsah cukru a aromatických sloučenin, které jsou charakteristické pro ten který destilát, to je už tak můj osud, s herci mluvit o Stanislavském a commedii de l´arte, s motoristy o funkci třícestného řízeného katalyzátoru s keramickou výplní, s knězi o životě starozákonných proroků podle svatého Pavla, jenom jednoho se hrozím, o čem budu mlčet, až potkám sám sebe.