O autíčkách

Každá situace, kterou prožíváme, byla už někde popsána. Dobrá, když už lidé nečtou, připadá jim alespoň, že se lidstvo stále vyvíjí.

Nebudu chodit daleko, Erich Maria Remarque byl vedle Bruno Travena a Erica Lamberta pro pár generací čtenářů módní ikonou, v šedesátých letech minulého století ho v interview uváděli s oblibou zpěváci a herci jako zamilovaného autora. Vedle zamilovaného jídla svíčkové na smetaně a zamilované barvy modré.

Pamatujete si tu scénu z Remarquea, jak dva hladoví chlapíci stojí před výlohou s luxusními limuzínami a dohadují se o tom, které auto je lepší, které by nebrali, které je vysloveně mizerné, házejí odbornými výrazy sem a tam, mluví o pohodlí a zasvěceně rozebírají výkony motorů, a to všechno jen proto, že jsou nezaměstnaní, mají dlouhou chvíli, pořádný hlad a v kapse ani floka na večeři?

Tak já vám tu scénku vlastními silami drobet zinscenuju, sice nějakého malého floka v kapse mám ale v porovnání s cenou luxusní limuzíny je můj flok hodnotově stejný jako prázdné kapsy oněch dvou porotců na ulici, to mně však nebrání si zahrát chviličku na Lišku Bystroušku, na pasáž s hrozny, které jsou určitě kyselé jen proto, že na ně nedosáhnu.

Docela mě zaujala teorie, kde jsem se dočetl o klasifikaci majitelů určitých barev a modelů aut renomovaných značek. Ta filozofie je už léta známá a propracovaná, pravdaže nejspíše těmi, co jezdí v dočista jiných modelech, pro ty, co jezdí v tom samém jako autoři té studie. Jednotlivé typy aut vypovídají docela podrobně o svých majitelích, například rudý Porsche 936 je auto pro určitý typ lidí, zatímco černý mercedes třídy S zase pro jiného, něco jako byl před dávnými časy v Chicagu bílý cadillac se sedadly v temně rudé kůži autem černých drogových dealerů.

Teď jsem si vzpomněl, jak zpívá píseň Cadillac Van Morrison s Lindou Gail Lewis, oni to tam v úžasném rytmu dvojhlasně spelují, síejdýajelelejsí, hezké a moc se mně líbí, ale zpět k autům, před nějakým časem jsem viděl přijet tehdejšího majitele místního fotbalového klubu do hotelu na obchodní jednání, typoval jsem jej do té doby na bmw sedmičkové řady nebo na audi a8.

Překvapil mě, přijel v „obyčejné“ černé mazdě x6, nikdo nevidí pod kapotu, tam může být motor z letadla, no ale to je jedno, prostě už je cítit ten posun v psychologii, ty na oko drahé mercedesy a bavoráky a porscháky vozí už jen několik málo výběhových modelů lidí, co přišli k penězům. Ti skuteční boháči už pochopili, že vždycky bude někdo bohatší než oni a že nadupané ale méně nápadné volvo, bentley nebo jaguar jsou také docela fajn auta. Tak už se nederou na výsluní a nejezdí závistivé veřejnosti na očích v maybachu nebo hummeru, protože už vědí, že zdejší veřejnost nevyrostla ve stejném prostředí jako obyvatelé vilových čtvrtí západoevropských metropolí a člověk ve voze, v očích maloměšťáka poněkud výstředním, je zde tou prostoduchou veřejností považován za komplexem stiženého jedince.

Ale abych se vrátil k té scénce hladových před autosalónem, když jsem přemýšlel, co by se líbilo mně, napadla mě honda legend, to je vůz mých snů, tohle nebo toyota lexus než ji začali dělat jako hybrid. Nelíbí se mně tahle slepá ulička pohonných jednotek a nechtěl bych být považován za stejně zaslepeného jako rádoby zeleně uvažující populární britská superstar, která si tenhle domněle úsporný hybrid údajně nechala tryskáčem dopravit z Japonska. Já bych asi mířil sem, mít ty prachy, jsou to parádní přibližovadla a když se vybere solidní a natuněný benzínový motor s pořádným „kruťákem“, tak je to letadlo jedna báseň, kašlu na spotřebu, musí se mně odkrvovat nohy, jinak auto nejede.

Tahle autíčka ještě nejsou a nejspíš nikdy nebudou profláknutá pracháči a tak na parkovišti mezi ostatními příliš netrčí. Chápete, když před divadlem polezete z bugatti veyron, tak vám hlídač místo pozdravu řekne, že krajský soud je za rohem. Svézt se na autodromu v porsche nebo ferrari, to jo, jasan, ale ne jezdit v tom, to bych si připadal jakože mentálně nemám na víc než na moderování rozhlasové stanice pro nezletilce.

To je také kapitola sama pro sebe, soukromá rádia, soukromé televize a soukromé noviny, jejich majitelé a zaměstnanci. Lidi opravdu zajímá kousek staré s prominutím prdele populární zpívající babičky, který někdo vyfotil na koupališti, a soudní spor, který její prazvláštní nepříliš mentálně solventní muž vede u tří soudů současně a jehož merito spočívá v určení zda na fotografii je její zadek nebo její obličej?

Asi ano. Jinak by se ta média neuživila. A tak obstarožní hýždě oné dámy v létech, která pravděpodobně touží abychom ji viděli jako třicítku a snad proto své atletické tělo ukazuje tak vypočítavě, živí prostřednictvím pilných čtenářů desítky titulů bulváru. Pro mnoho lidí jsou ty odkvetlé  tvary zajímavější než svědectví pana filosofa Sigmunda Freuda o dobrodružství jeho transmiterů s kokainem nebo pana spisovatele Oty Pavla s maniodepresivní psychózou.

Proč si lidé nepřečtou autobiografii nějakého moudrého narkomana nebo alkoholika, který by tam napsal něco v tom smyslu: „Tak ti přeju dobré víno nebo čím se to uvedeš do stavu, kdy zase bude dobré všechno, to je tak, když jsi dobrý v jádru, můžeš se opíjet jak chceš a nikomu neublížíš ani slůvkem, když jsi svině, ublížíš střízlivý jako opilý, tak co, vzhledem k tomu, že jsi v jádru dobrý, můžeš se opíjet, no ne?“

Jenže pak nemůžeme řídit svá vymazlená autíčka, což je dosti blbé!!