Objevil jsem v supermarketu mezi miliardou jiných poměrně kvalitní anglický čajík, bergamotový earl gray a mám v něm trošku cukru a trošku mléka, voní mně tady a rozdává pohodu.
Pestrá krabička s exotickými obrázky stála ani ne pět €, no nekupte to, a jak tak sedím, občas k čaji přivoním a udělám si doušíneček, co se jen tak po patře jazykem rozemne, přemýšlím, zda je takové popíjení čaje projevem povrchního životního postoje, upřednostňujícího požitky, nebo je to něco hlubšího, něco jako snaha o prožitky.
S pány earlem a grayem se to na první pohled má jako s müllerem a thurgauem, nebo také mě napadají pánové volks a wagen, které jsem v předešlém autě měl ukryty pod českým stanem, ušitým ve škodovce. Dnes už nic zřejmě není, jak se navenek zdá. Pak ale musíme vzít za vděk požitky náhražkou za prožitky, poslyšte slovo o večeřích rozumného muže, o večeřích, které byly, jsou a budou:
Včera: tři rohlíčky, jeden tavený sýr 100 g, příchuť gouda, dvě domácí klobásy, dvě nakládané okurky, pět stroužků česneku, všechno na kolečka a naskládat na sebe do tvaru přibližně jednohubného, jen tak k televizi pojídat, zapíjet domácí grenadinou, protože káva nebo čaj na noc nejsou vhodnými nápoji pro člověka se srdcem křečovitě povlávajícím v hrudi.
Dnes: špek na kostičky a tři vejce, tři chleby potřít plnotučnou hořčicí, na to míchanici z výše uvedeného, poklást plátky rajčete, nápojem budiž kakao, které miluji a jímž mohu zapíjet cokoli s čímkoli.
Zítra: nevím, ale bude to dobré.
Co měnit na způsobu života, který se vám zamlouvá jak nikdy předtím. Kašlu na niternost a povrchnost, to jsou témata pro hladové, stejně jako politika. Všimněte si, že mezi tlustými je strašně málo kritiků, všichni kritikové, co znám, jsou štíhlí a zdraví lidé. Jejich nespokojenost s vlastním životem a věčný hlad je motivují k nenávistným výpadům na vše, co se kolem nich mihne. Nemocný tlustý jedinec má zpravidla dost starostí sám se sebou, má problém dostavit se na odlehlé místo, kde se jeho přítomnosti žádá a kam ho lákají na kulinářské dobrodružství na rožni nebo roštu. Umíte si představit ten lítý boj, co takový člověk musí svést v nitru, když se mu nikam nechce, ale ta vepřová kýta bude neopakovatelná, protože sám dohlížel na její nakládání. Kterého blbce napadlo, že se bude konzumovat na chatě, kam se nedá dojet autem?
Párkrát už ve mně zvítězila lenost a začal jsem tvrdit, že nebudu z přesvědčení s nimi primitivně žrát to pitomé masisko, já že zůstanu doma a budu meditovat při bylinkovém čaji. Byl jsem tak přesvědčivý a měl jsem tak smutné oči, že mně málem uvěřili a řekli si, že to se mnou už jde z kopce. Jenže prozradil jsem se sám. Když mně domů přivezli kousek kýty na ochutnání, sežral jsem ho i s papírem a konečky jejich prstů. Ale abyste nemysleli, že jen tak dělám vlny, někdy, pravím někdy, bych už dal přednost jogurtu a přemýšlení před rumem a uzeným. Opravdu to se mnou jde asi z kopce.
Byly časy v mém životě, kdy jsem nitro upřednostňoval, kdy jsem raději četl, než vařil. Dnes už jsem raději ve společnosti pánů earla a graye než müllera a thurgaua. Vařím, co mně chutná a píšu, co bych chtěl číst. Tahle sebevražedná kombinace mně připadá dnes přitažlivá. Dříve jsem ztrácel spoustu času tím, že jsem četl bez ladu a skladu vše, co mně náhoda přinesla pod ruku, a jedl bez rozmyslu vše, co mně maminka dala do nůše, jak píše klasik. Dnes přemýšlím, co si na tu večeři udělat, protože dnešek je přece prvním dnem zbytku našeho života, a to je dobře oslavit. Ale také přemýšlím, co ze mě si dnes večer přečtu, protože nikoho než sebe už nečtu. Nebezpečné? Ale kde. A ještě jiným radím, takový jsem nadpašák.
Já mám v sobě polaritu mezi povrchností a niterností velice přesně vybalancovánu. Proč by ten, kdo miluje jídlo, měl být povrchnější, než ten kdo miluje verše? Dnes večer nad krupicovou kaší (další skvělý vtip!) řeknu svému druhému já něco v tomto smyslu: Myslíš si, že mě zuby bolí jinak než tebe, protože znám Elektru? Nebo že kopačky od té milé holky mě mrzí míň nebo víc než toho, co čte výlučně výsledky ligových mačů?
Kdepak, všichni cítíme stejně a nikde není psáno, že radost z podařeného gólu v tvém jednoduchém příběhu je menší než moje radost ze vznešeného antického dialogu, na pocity ještě není šupléra, tak vocogou, každý máme svůj píseček a jen blbec z arogance a neznalosti pohrdá kvalitou té sypké hmoty na hřišti druhého.
A víte, co se mně na mně líbí nejvíc? Sem tam jsem uvařil i jídlo ze skupiny jedů ale nikdy jsem nenapsal nic, co by se mně dnes nelíbilo. Když se mně něco z napsaného nezdá, velmi aktivně pracuji s košem, sloku překopám třeba dvacetkrát, ale vyházet obsah dvaceti hrnců než se mně podaří kmínová polévka, to se mně příčí. Hele, víte, jak ji vařím?
Na véčku nakrájím jednu střední karotku a jeden menší kořen petržele na kolečka, na máslíčku (no, abych se přiznal, dám půl slunečnicového oleje a trochu másla pro vůni, používám dánské nebo francouzské a nejsem žádný Róčild) oprahnu tu mrkev, petržel a trochu to posypu kmínem, po pár minutkách zapráším hladkou moukou a mám světlou jíšku. Zaliju studenou vodou, rozmíchám a povařím, do vařící vody mrsknu půl kostičky zeleninového bujónu (mám toho tak tři porce, vařím pro dva lidi). Až je mouka povařená a polévka hladká, umíchám v jednom vajíčku tak pět polévkových lžic hladké mouky na tuhé těsto, které ochutím trochou vegety. Z toho těstíčka do polévky zavařím lžící ukrajované malé nočky, které jsou dosti tuhé a na povrchu hladké. Budou se vám asi lepit na lžíci, ale nepolevujte, nedbejte jejich odporu a bojujte dál. Po maximálně deseti minutách zhasnu oheň a do polévky rozpustím štěpinku másla jen tak pro barvu a pro veselost tam nasypu špetku petrželové natě na drobno krájené. Dost dobrá.
