Když jsem byl mlád, umírali také někteří z těch, co jsem měl rád, Hendrix, Joplinka, Redding, Morrison. Jenže tehdy jsem to vůbec nebral tak, jak to vnímám dnes, kdy už smrti nahlížím pod pokličku. Tehdy to byli jedinci z široké fronty muzikantů, kdy stačilo obrazně řečeno otočit kolečkem ladění a hrála jiná stanice.
Jenže stejně jako s tím rádiem, časem přestanete kroutit kolečkem, dneska teda mačkat tlačítko, posunující frekvence na digitálním displeji, a uložíte si do paměti pět šest nejoblíbenějších, vašemu srdci nejbližších, a z těch už volíte pořád dokola. S muzikanty se to má zrovna tak. Proposloucháte se do myšlení pár kumštýřů a oni se vám odvděčí tím, že provádí s vaším mozkem tajemné procesy, že vás přelaďují ze smíchu do pláče, z rozjařenosti k zamyšlení.
Ale to jsem se vyjádřil přehnaně pateticky, tajemné pohyby mého mozku, co to melu, jaký pláč, když mám postavu jako medvěd, snažím se alespoň své myšlenky odlehčit a ony se vznáší jako bajadéry, jako smoke on the water. Vybavil se mně kamarád roker a učitel hudby, který vede děcka z gymplu ve sboru, který zpívá po vzoru starého dobrého CaK vocalu rockovou klasiku, vždycky když se potkáme, křičíme na sebe jako Huroni, protože každý správný starý roker je k stáru hluchý jako tetřev. Ty Párply ta jeho děcka skřehotají také.
Já například také slyším už celkem vzato prd a v pravém uchu mně bzučí nějaké trafo už napořád jako Miškovi Pavlíčkovi, říkala mně doktorka, že se z toho dokáží lidé zbláznit, no možné to je, lidé se dokáží zbláznit z daleko titěrnějších pohnutek, záleží na měřítku jejich hodnot, a říkala mně, že to může být od krční páteře, kterou mám už ohnutou jako labuť, já si na to bzučení nestěžoval, to ona poznala podle ohybu šíje, že mně to hrozí, já jsem jí řekl, že mně zatím nic nesignalizuje nějaké zázněje v uších, protože nejsem zvědavý, aby mně po zádech šlapala nějaká Thajka, prostě jen zesílím muziku a je to, můj zesilovač má ještě bohatou rezervu výkonu. Zvonek u dveří? Lidi si stěžují? Ale já nic neslyšel!! Měli něco říct, já bych to stáhl.
Na zbláznění já potřebuju přece jen trochu víc než banality jako jsou srdce na dranc, bzučení v uchu, psoriasis vulgaris generalis, diabetes melitus a stařecká demence, to jsou jen podněty k dalšímu mudrování, nic víc, s takovými nemocemi já dokážu zemřít, v tom nevidím problém.
Problém je jinde, jak tak máte naladěno ve své hlavě těch pět stanic, ony vám časem jedna po druhé zmlknou. A už si musíte pouštět jen to, co vysílaly zaživa. A ten týpek, jehož náhrobní desku jsem dal do titulku, Pops Staples, byl jeden z těch, co mně kroutili mozkem nejvíc. Ale ať nekončím nějak pochmurně, představte si, že si takhle jednou někdy v osmdesátých letech vyberete schránku a v ní máte dopis z Ruska. V takové té červenomodrobílou trikolórou orámované obálce s nápisem Par avion, co tam měli snad od revoluce v sedmnáctém. Otevřete ji a tam se na vás na titulní stránce přeloženého přáníčka na křídovém papíru zazubí Vladimír Iljič Uljanov, zvaný Lenin.
Otevřete to přání a zjistíte, že vás potěšili tihle dárečkové.
No není ten svět k zulíbání? Tak ať mě tihle dárečkové přežijí.
