Nevím, zda znáte

ten rozkošný vtípek o Iljovi Muromci, velkém ruském bohatýrovi.

Ilja Muromec

On tedy není až bůhvíjak vtipný, vlastně oč je vulgárnější, o to je méně k smíchu, ale v hospodě kolem půlnoci, pokud vám ještě vyprávědla slouží, s ním sklidíte obrovský úspěch.

Já se vám jej pokusím nějak slušně říct, abych nebyl za úplné zvíře neandrtálské, že jo. To přišel jednou za svým dědečkem vnouček a říká: “Děde, znal jsi Ilju Muromce?”

“Jak bych ti to jenom řekl, synku, znal i neznal jsem Ilju Muromce, mocného bohatýra. Jednou takhle sedím na břehu Volhy, matky ruských řek, a chytám ryby, když tu zaslechnu, jak za mnou něco cinkne. Leknu se, to víš, otočím se a co nevidím, za mnou na břehu stojí Ilja Muromec v stříbrné zbroji a míří na mě svým stříbrným kopím. No to jsem se vyděsil a v tom bohatýr promluví hlubokým hlasem: “Dědku, sundej kalhoty a tady na tom místě si dřepni a vydělej se do trávy!” To víš, nechtělo se mně, ale Ilja mířil a mířil a tak jsem mu vyhověl.

Milý Ilja ale pokračoval: “Správně dědku, a teď to po sobě pozři!” No, neměl jsem hlad, ale Ilja mířil a mířil a tak jsem udělal, jak poručil. Ilja se nade mnou dal do takového bohatýrského smíchu, že mu stříbrné kopí vypadlo z ruky a to byla chvíle pro mě. Přiskočil jsem, popadl kopí a zamířil na něj: ”Tak Iljo, mocný bohatýre, teď ty kalhoty dolů!” No a dál to bylo stejné, synku, jako se mnou, jen o hodně větší, bohatýrské, no, jak říkám, znal i neznal jsem Ilju Muromce, mocného bohatýra, jednou jsme spolu večeřeli!”

No a teď si představte, že jsem před časem narazil na krásnou parafrázi tohoto značně vepřového hospodského vtipu v souvislosti s tak nesrovnatelnou vlastností, jako je příslovečná španělská grandezza a pohostinnost, byl zasazen do latinoamerického prostředí z přelomu 19. a 20. století, někam na hranici Mexika, což samo o sobě znamená také jižanskou svárlivost, žárlivost a vznětlivost.

Cizinec přijede do městečka a ptá se po největším desperádovi, zvaném El Padre de Diablos. Všichni zděšeně utíkají a ukazují na starého opilce, přezdívkou El Gusano, Červ, ležícího na chodníku před krčmou, cizinec přijde až k němu, kopne jej do boty a ptá se, zda zná El Padre de Diablos, největšího desperáda a psance, vraha a lupiče.

Odtud vtip pokračuje stejně jako o Iljovi, jen hrdiny jsou El Padre de Diablos a El Gusano, zbraní stříbrná pistole, ale konec je stejný: "Jak bych ho neznal, právě včera jsme spolu večeřeli.”

A v této jižanské verzi vtip pokračuje dále: “Jeďte, cizinče, podél tohoto potoka, na rozcestí doleva a na konci cesty je hacienda El Padre de Diablos, nemůžete minout.“

Cizinec jede popsanou cestou a opravdu na konci cesty najde nádhernou haciendu, obklopenou kouzelnými zahradami. Vjede až do patia, tam jej přivítá skupinka obyvatel, v jejímž čele stojí sám El Padre de Diablos: „Cizinče, buďte vítán v mém skromném příbytku, vše, nač pohlédnete je vám k dispozici, jistě se budete chtít umýt po dlouhé cestě, tady Dolores vás vykoupá, to je služebná, neostýchejte se ji požádat o cokoli. Po koupeli sejděte dolů, vypijeme spolu sklenku červeného před večeří a potom se mi dostane té cti, pohostit vás skromnou večeří.“

Vše probíhá jak El Padre de Diablos řekl, cizinec je okouzlen ale také strašlivě vyděšen chováním domácího pána, protože očekával docela jiné přivítání, neboť pověst, která domácího pána předcházela, hovořila spíše o noži a pistoli než o bohaté večeři.

Po večeři poseděli oba caballeros u krbu se sklenkou tequily a před rozloučením si vzal El Padre de Diablos cizince stranou: „Příteli, já vím jak chutná osamělost, kdyby vám v noci bylo smutno, nic se neostýchejte a zde je ložnice mé ženy Mercedes, bude vás očekávat. A kdyby vám pořád ještě bylo smutno, zajděte vedle do ložnice mé dcery Carmen, ta se postará, aby vám už smutno nebylo.“

Cizinec se chvilku převaluje na posteli, přemýšlí, pak si řekne “Ale co, žijeme jenom jednou a já jsem Pánu Bohu stejně jednu smrt dlužen,” a tak se zvedne a zajde do ložnice manželky El Padre de Diablos, tam vykoná akt lásky a odchází do svého pokoje, jenže na schodech jej ještě přepadne samota, jak to poeticky nazval El Padre de Diablos, a zamíří do pokoje Carmen. Tam se spolu chvilku mazlí a protože Carmen je příliš ohnivá, navrhne jí procházku k moři, aby nerušili ostatní spící. Vyjdou na pláž, vrhnou se na sebe a když je cizinec v nejlepším, ozve se vzteklý hlas El Padre de Diablos: “Carmen, ty mrcho!“

Cizinec se loučí se životem: „Tak přece jen to byla pravda, všechno, co se o něm povídalo!“

“Carmen, ty mrcho, ty jsi zapomněla na španělskou pohostinnost? Hejbej pořádně prdelí a přirážej pořádně, ať si cizinec neodře koule o písek!“